Asi každý člověk si někdy psal deník - a někdo ho píše třeba i dnes. Ale v tom případě se většinou trošičku stydí, protože takové to "můj deníčku - můj důvěrníčku" patří k pubertě, k potřebě nějak se vyrovnávat se záludnostmi světa - a tvořit si svůj vlastní, lepší svět. Deník starého chlapa je ale přece jen už dost jiný: ovšem zranění nespravedlnostmi okolního světa a bolestná potřeba duše nějak se s nimi vyrovnávat, je i pro známého básníka a publicistu Františka Schildbergera (ročník 1952) stále motivem jeho deníkových záznamů. I když už nejde o něžné či kruté osobní city, nýbrž především o krutý a vůbec ne něžný svět politiky, společenských vztahů, veřejného života. Jaký tedy je svět podle Františka Schildbergera? Politický a polemický - i poetický. Často ironický (to ovšem ne vždycky). Mužský i ženský. Hlavně náboženský! Někdy v něm vítr duje, někdy i zarýmuje... V každém případě stojí za to zalistovat stránkami deníku Františka Schildbergera, tentokrát za rok 2023.

Deníkově uspořádaný soubor glos, zamyšlení, komentářů a fejetonů publicisty a básníka Františka Schildbergera je subjektivním svědectvím o jednom roce života – roce 2021; je to soubor v mnohém provokativní pro autorovu víru (v nauku a autoritu církve) i nevěru (v některá dogmata liberální společnosti). I pro stále přítomnou intenzivní radost ze života, spojenou často (a opakovaně) i s naštváním na ty, kdo nám – podle názoru autora – radost ze života kazí…------------------------------------Na Vídeňské ulici v Brně vykopali včera archeologové kus lebky nosorožce srstnatého. Byl to chasník šťastný a veselý. Měřil přes čtyři metry zdéli a dva metry na výš, vážil pět tun, ale nevadilo mu to. Před zimou se chránil huňatou srstí krásné černohnědé barvy. Když se chtěl proběhnout, dosahoval i přes 20 kilometrů v hodině, ale jinak se procházel v pohodě rychlostí tak 3 až 4 km/h. Spolu s ostatními nosorožci chodil pít čistou vodu ze Svratky a pást se v hustých porostech na úbočí Červeného kopce. Mamuty neměl rád a lovcům mamutů se vyhýbal. Ale nikdy nikomu neublížil. Jen jednou zabil čínského pytláka chtivého rohoviny, který se k němu dostal branou času z 21. století ze Šanghaje; zadupal ho do země tak, že už ho ani archeologové nenašli. Ale když se přel se svým sokem o samičku, přetlačovali se, čumák na čumák, opravdu dlouho, ale nikdo z nich toho druhého nezranil…

„Řeč o provaze v domě oběšencově“ – tak zní pozapomenuté české přísloví, či spíš jen rčení – je to řeč o něčem, co tne do živého, řeč o čemsi, o čem se nemluví, co vzbuzuje rozpaky. Vyjádření, která se dotýkají věcí, na které by se nemělo myslet, zato spíš zapomenout. A právě o takovou řeč se pokouší knížka poznámek, úvah a postřehů, jak je přinášel v roce 2024 proud každodennosti do života básníka a publicisty Františka Schildbergera. Titul nepřímo navazuje na dvě předchozí autorovy knihy: Meziřádky (2022) a Řádky mezi řádky. Úvahy a okamžiky 2023 (2024). Řeč o provaze chce být jakýmsi završením úvahové literatury spisovatele nad naší každodenností.