Popis není dostupný

Kniha Zácestí přináší do českého prostoru nový, občerstvující pohled na téma lidského putování krajinou, městy, na putování an sich. Spojuje teoretický fundament autorových poznatků o východiscích vycházení ze sebe sama a potřebě znovu objevovat místa posvátné topografie se skutečným vykročením do neznáma. To, o čem píše, potřebuje také prožít, skloubit do kompaktního celku teorii s žitou praxí. Autor nemíní vytvořit cestopis ani encyklopedii, nýbrž zaznamenat spiritualitu poutníka, který si sice vytkl cíl, ale nechává se vést skrze numen, silou jakési vis maior. Tu zakouší se svými spolupoutníky - se svojí ženou a dětmi - na vlastní kůži. Titul je rodinným cestovním deníkem i kontextuální teologickou a kulturologickou rozpravou o cestě do blízkého i vzdáleného neznáma (do míst i zákoutí lidské duše). V žánrově specifickém textu je kromě samotného popisu cest po Čechách i Evropě a výjimečné teologické reflexe důležité jeho osobní svědectví, touha dopřát si vystavení - setkání s Jiným. Setkání s Burdovou Knihou Zácestí by mohlo napomoci změnit pohled v církvi nežijících čtenářů na křesťanství, rodinu, žitou teologii a kulturně sociální perspektivu zakoušení světa.

Moderní společnost se ocitá v experimentální fázi, ve které se dějiny stávají laboratoří hledání nového mechanismu rovnováhy a stability. Otázka, co respektovat a co nikoliv, se komplikuje a hrozí výbuchem konfliktu a násilí. Hlavní výzvou této publikace jsou vztahy mezi pólem různosti a pólem jednoty. Jak v pólu různosti nalézt pól jednoty? A jak mezi těmito dvěma póly nalézt společnou řeč? Máme ke společné řeči vůbec nástroj, který by ji umožňoval? Potřebujeme nějakou Ariadninu nit, která by nás z labyrintu různosti vyvedla k jednotě. Zkušenost z minulých desetiletí nám ukázala, že jednota nevzniká tak, že se různosti jednoduše postaví vedle sebe. Takovou naději v sobě nesla idea multikulturalismu. Původní idea multikulturalismu byla vedena celkem správným přesvědčením, že jednota nevzniká tím způsobem, že se pomocí nějakých prostředků a sofistikovaných procedur různost potlačí, jak o to usilovaly různé trendy sociálního inženýrství. Stejně tak ale nevzniká ani tím, že se různosti začnou protěžovat a uctívat, jak je tomu v kontextu různých podob multikulturalismu vytvářejícího tak plodnou půdu pro nacionalismy a subnacionalismy. Identita člověka, která by byla vázána pouze a výhradně na mechanické faktory konstruování sociální reality, pól jednoty ani vzájemnost nezakládá. Ariadninou nití vedoucí nás ven z rámce partikulárních hranic a bariér by mohla být univerzální touha a potřeba člověka po štěstí/naději. Tato potřeba vede člověka k překonávání hranic a překážek, které ho zadržují. Na transkulturní cestě k pólu jednoty z labyrintu různosti je třeba, abychom všechny naše perspektivy, představy a touhy nechali projít a rozemlít pomyslným „mlýnkem na štěstí“, kterým je důstojnost člověka jako osoby. Domněle univerzální interkulturní, multikulturní či crosskulturní imanentní perspektivy, které samy o sobě garanci důstojnosti člověka jako osoby neobsahují a dříve nebo později selžou, sami o sobě neobstojí. Jsou obilím, které rozemele teprve mlýnice důstojnosti člověka jako osoby do transkulturní perspektivy založené na transcendentní garanci lidské důstojnosti. V této perspektivě se odhaluje smysl pobývání v labyrintu odlišností i smysl veškerého pocitu ztrácení se v různosti. Kulturní identity pak nemusí být vnímány jako negativní rámce, které člověk musí opustit nebo zavrhnout.

Násilí a kultura, násilí v kultuře, kulturní povaha násilí, násilí jako fenomén zjevující vlastní povahu násilí, to jsou základní otázky, kterými se kniha Kultura-doličný předmět obětního mechanismu zabývá a to na pozadí teorie kultury René Girarda (Girardovské reflexe). Girard problematiku násilí klade do přímé souvislosti s tématikou individuální a kolektivní svobody. Při dekódování mentální gramatiky násilí naráží na vnitřní kulturní mechanismus pronásledování, který je oddělený od biologické povahy člověka, respektive svůj primární zdroj v biologické povaze člověka nemá. Právě na tomto principu v dějinách dochází k perzekuci Židů, čarodějnic i čarodějů a Romů, ale také českého undergroundu a zdánlivých nebo skutečných odpůrců normalizačního režimu v Československu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. K porozumění tomuto fenoménu nám nepostačí sebedůkladnější historiografická deskripce, sociologická analýza nebo politologická studie. Historie, společnost i politika jsou součástí celku kultury a možnost jejich pochopení je vázána na míru porozumění kultuře a jejím vnitřním mechanismům.

Fenomén služby bývá často vnímán z hlediska praxistického přístupu nebo z hlediska různých teorií sociální práce. Tato studie se službou zabývá jako kulturním fenoménem z perspektivy kulturně-antropologického přístupu. Ten nás přivádí k samotným kořenům kulturního fenoménu služby, kde se odhalují jeho teologické základy. Teologií služby se zabýváme v duchu rozvíjení zásadních kulturně teoretických východisek koncepce René Girarda a jeho mímétické teorie kultury. Tato práce usiluje o kulturně teoretický přístup, který zpracovává vnitřní teologické principy vyplývající ze závěrů několik set let trvající intenzívní teologicko-filosofické diskuze. Reflektované teologické principy nepojímá ve smyslu intencí dogmatické teologie, nýbrž jako fenomenologicko-antropologická fakta odhalující povahu lidského způsobu existence, která se následně odrážejí ve fenoménech kultury, především ve fenoménu služby.

V současné době existuje v moderní západní společnosti tolik rozmanitých způsobu poskytování sociální a zdravotní péče, jako tomu nebylo snad nikdy v minulosti. Zdá se, že zvláště v některých zemích dosáhla rozmanitost a velkorysost všeobecné zdravotní a sociální péče svého pomyslného vrcholu. Postupný rozpad sociálního pečovatelského státu, jehož jsme dnes svědky, však do středu naší pozornosti staví celou řadu závažných otázek týkajících se zdrojů péče a pomoci. Pozornost této publikace je zaměřena především na fenomén služby související s charitativním přístupem k člověku, který nevnímáme pouze jako strukturální socioekonomický jev, nýbrž také jako součást antropologické konstituce lidské existence.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Jméno Karola Wojtyly je v běžném povědomí spojeno s papežským úřadem Jana Pavla II. Málokdo však Karola Wojtylu zná jako autora divadelních her a básnických sbírek nebo jako autora divadelních kritik nebo svébytných filosofických studií, které sepsal před rokem 1978. Toto volné místo bychom rádi zaplnili naší prací. Podle našeho názoru je Wojtylovo myšlení na prvním místě antropologií. Člověk sám sebe odkrývá ve světle vnitřní zkušenosti jako nepotlačitelné pnutí k sebetranscendenci. V rovině myšlení je puzen k totální pravdě, v rovině bytí je puzen k plnosti bytí a na úrovni sociální je puzen k totalitě lásky. Wojtyla svojí antropologií postavenou na fenomenologické metodě uskutečňuje skutečný antropologický obrat. V souvislosti s jeho pohledem na člověka můžeme hovořit o novém humanismu. Wojtyla uskutečňuje odvážný pokus přepracování a obnovení filosofického myšlení, které opírá o antropologii. Jeho antropologie je díky metodologickému východisku zkoumání zkušenosti naprosto nezávislá na kritériích jakéhokoli filosofického systému. Na základě daných zkušeností člověka však vzniká systém, který je kompozicí, vzniká teorie, která v sobě snoubí zkušenost a logiku. Tento rozměr Wojtylova myšlení ukazuje na jeho podstatně dialogickou povahu. Tu jsme se snažili ukázat ve srovnání pohledů na člověka některých moderních myslitelů, na které Wojtyla ve svém díle přímo či nepřímo reaguje jako je Karel Marx, Ernst Bloch, Sigmund Freud, Erich Fromm a Jean Paul Sartre. Wojtyla s nimi nevede ostrou polemiku, ale snaží se jim porozumět, ocenit jejich správné intuice a jejich závěry obohatit a prohloubit. Wojtyla ukazuje, že humanistická koncepce může jako humanistická obstát jedině tehdy, je-li současně koncepcí personalistickou. Wojtylovu antropologii můžeme také chápat jako personalistický humanismus.

Karen Duveová nám nelítostně a s nadhledem klade otázky na tělo: Kolik si toho člověk může dopřávat na úkor druhých lidí, dokonce i zvířat a rostlin? Čeho jsme ochotni se vzdát, a bez čeho se naopak v životě neobejdeme? Můžeme mít z vlastního omezení prospěch? Autorka nešetří ani sama sebe, rozhodla se totiž všechny dostupné alternativy ve výživě nejen prostudovat, ale i vyzkoušet na vlastní kůži. Stala se pokusným králíkem a celý pokus zdokumentovala. Otestovala biopotraviny, následně se začala řídit filozofií vegetariánů, veganů a frutariánů. A jaký je výsledek? Budete sami překvapeni!