Po válce se Felix Weinberg, aby vůbec dokázal jít dál, rozhodl potlačit své vzpomínky a neohlížet se zpátky. Málokdo by uvěřil, že uznávaný vědec a univerzitní profesor fyziky jako dospívající chlapec prošel peklem koncentračních táborů a přežil i pochod smrti. Po šedesáti pěti letech se odhodlal svůj příběh sepsat, učinil tak ale s nečekaným nadhledem. Jen tak se mohl vrátit k událostem, které ho připravily o milovanou maminku, malého bratra i všechny další příbuzné. Zůstal mu jen otec, který ještě před okupací Československa uvízl v Anglii. Spolu si tam nakonec vybudovali nový život.Měl jsem velmi šťastné dětství. Skončilo ovšem příliš brzy a příliš krutě vinou Adolfa Hitlera, já ovšem věřím, že právě na dětství záleží nejvíc. Vzpomínky na něj vytvářejí v mysli jakousi ulitu bezpečí a radosti, do níž se může člověk v dobách utrpení stáhnout. Moje ulita byla plná krásných vzpomínek a jistoty, že mě mí blízcí zbožňovali a milovali.
Sdílet
Chviličku jsem vůči knize měla předsudky, ale ty vymizely hned s první kapitolou a já jsem moc ráda, že kniha s takovou hrůzostrašnou tématikou jde vlastně napsat i velmi čtivě a vzbudí ve vás mnoho emocí. Chápu, že to může vyznít možná divně či nedůstojně, ale nic špatného za tím nehledejte. Vyprávění pro mě bylo totiž mnohem lepší na „zpracování“ než příběh, který straší od začátku až do konce a zanechá jen ty nejčernější myšlenky, ze kterých pak mohou mít mnozí deprese.
Celá recenze
