Každodenní osvícení přináší starou buddhistickou moudrost do moderního světa. Jeho Svatost XII. Gyalwang Drukpa vás prostřednictvím příběhů a příkladů učí, jak se zbavit ega a stresu, jak proměnit hněv v soucítění a své obavy v odvahu. Jeho Svatost je hlavou tibetského řádu Drukpa Kargyud, který sídlí v Himalájích a má miliony následovníků po celém světě. Poprvé se učení této školy objevilo v Československu ve 20. a 30. letech 20. století v překladech a praxi Františka Drtikola. Skrze jeho žáka Evžena Štekla bylo předáno dalším žákům. Naučte se dívat a čekat. Emoce přicházejí a odcházejí jako vlny na břehu, takže pokud si je dokážete uvědomit, pochopíte, odkud se berou a také, že jsou pomíjivé, jako všechno. Postupně se vaše mysl vrátí do svého přirozeného stavu zářivé prázdnoty. Na chvíli zvolněte, zpomalte a rozhlédněte se kolem sebe. Pokud se vám dostalo do rukou Každodenní osvícení, jste na správné cestě. Nic vám neuteče. Právě naopak.

Vyprávění v první osobě začíná návratem devatenáctileté Ainy z Valencie na venkov do Valhonda, kam dříve jezdívala za prarodiči. Tentokrát je to ale jiné. Nenachází zde svou spřízněnou duši a někdejší lásku, Juana Davida přezdívaného Jaguár, který v 18 letech spáchal sebevraždu. Ainu trápí, že ani pořádně neví, jak a proč se to všechno seběhlo, o Jaguárově sebevraždě se tehdy dozvěděla až o několik dní později a navíc se jí zdá, že jí kamarádi ze společné party něco tají a jakékoli konverzaci o Jaguárovi se vyhýbají. Slovo sebevražda je tabuizováno a nikdo se jej neodvažuje vyslovit. Zlomové je až setkání s Jaguárovou matkou, která má jako jediná sílu nazývat věci pravými jmény, když z jejích úst poprvé zazní slovo sebevražda.García se snaží ve svém krátkém textu přiblížit mladým čtenářům celou situaci, otevřít diskusi, ukázat, že je v pořádku říct si o pomoc, ať už máme myšlenky na sebevraždu, nebo si vzal život někdo v našem okolí.Kniha je doplněna doslovem Martina Peška z poradny Luctus a kontakty na instituce a linky, kde lze hledat pomoc.

Rodinu opic, vědecky řečeno řád primátů, tvoří stovky zvláštních, všemi barvami hrajících druhů rozšířených po celém světě. V této velkoryse ilustrované knize je najdete přehledně seřazeny. Dozvíte se třeba, které opice jsou vzhůru raději v noci než ve dne, kdo má namísto čtyř pět rukou, kdo se skrývá za maskou, které opice létají nebo která opice se dostala až za oběžnou dráhu Země. Budete moci srovnat rekordmany opičí říše a poznáte vědce, kteří zkoumání inteligentního světa primátů zasvětili celý život.

Smrt dokáže změnit člověku život jedním mávnutím svých černých křídel. Což teprve když je vám čtrnáct let, maminka vám zemře doslova před očima, tatínek se propadá do depresí a nedokáže vám s vaším žalem pomoci, a vy tak máte ještě na starosti mladšího brášku, který si tak trochu truchlí po svém… Německá spisovatelka Stefanie Höfler vypráví v ich-formě silný příběh čtrnáctiletého Bena. Odehrává se během prvního týdne od náhlé smrti Benovy maminky s občasnými reminiscencemi do minulosti. Autorka mistrně popisuje jednotlivé charaktery, proces truchlení od prvotního šoku až po smíření po pohřbu. Ukazuje, že když pomoc nepřichází od truchlící rodiny, je možné ji najít i u kamarádky, která si podobným procesem prošla. "Brý ráno," zamumlal. "Vyspal ses dobře?" Napadlo mě, jestli někdy přestane i to, že fakt jakákoliv běžná fráze zní tak nevhodně. To samozřejmě nebyla Janusova vina. "Ne. Nejdřív jsem se s Prckem vloupával do kaple na hřbitově, abych znesvětil máminu rakev, a pak se mi o ní ještě zdálo." Janus na mě nechápavě zíral. "Kecáš? Co že jste to s tou rakví udělali?" "Vlastně jen pomalovali. Prcek si usmyslel, že by se mámě víc líbila barevná." Janus se zasmál. "To je borec," zhodnotil akci uznale. "A ty?" "Já mu pomáhal." Najednou mě naštvalo, že jsem nápad s rakví nedostal sám.