Diabetes u dětí a mladistvých byl tradičně považován za překážku větší sportovní aktivity. Dramatické zlepšení kvality života diabetiků 1. typu – v důsledku novýchtechnických i farmakologických možností inzulinové terapie – umožňuje mnohým z nich život téměř srovnatelný s jejich zdravými vrstevníky. Přirozeným zájmemse tak mezi diabetiky 1. typu stává sport, včetně jeho závodního provozování. Diabetolog dnes musí být schopen pečovat o aktivně sportujícího diabetika. Rizikohypoglykemie i další nebezpečí spojená se sportem nelze podceňovat, na druhou stranu se lékař dostává do nepříjemného světla, když mladému pacientovi sportzakáže, když on sám zná další diabetiky, kteří se sportu věnovat mohou, a to někdy i vrcholovému.Třetí vydání úspěšné publikace obsahuje i nejmodernější metody léčby a kontroly glykemie, tedy aplikaci inzulinových pump a okamžitého měření glukózy (CGM). Knížka kolektivu autorů vedených jedním z nejuznávanějších českých odborníků v oblasti diabetologie a výživy, prof. MUDr. Zdeňkem Rušavým, Ph.D., je koncipována jako praktický návod pro diabetologa, resp. ošetřujícího lékaře, který se stará o sportující diabetiky 1. typu.

V září 1943 odjely z Terezína na východ dva transporty s pěti tisíci židovskými vězni do Osvětimi-Birkenau. Při příjezdu neprošli obvyklou selekcí a byli umístěni do zvláštního tábora B IIb, kde "směli" živořit v jakémsi volnějším režimu. Ve svých kmenových listech si však nesli označení Sonderbehandlung, zvláštní zacházení, což znamenalo popravu bez rozsudku. Jednání nacistů s českými Židy v Osvětimi vyvolávalo otazníky. K čemu měl tábor sloužit? Měl představovat jakési alibi pro správu osvětimské "továrny na smrt? Chtěli nacisté sehrát nové divadlo pro zástupce Červeného kříže, jak se jim podařilo v Terezíně? Jaký mu byl vyměřen čas a co rozhodlo o jejich existenci? Kdy a proč se esesáci rozhodli "rodinný tábor" likvidovat? Na mnohé se snaží kniha Čekání na smrt odpovědět líčením každodenních poměrů mezi vězni, pro které využívá i svědectví přeživších, i forem odporu v Osvětimi, do nichž byli zasvěceni "terezínští vězni". Tragický příběh měl svůj počátek už v politice vůči Židům, jež se uplatňovala v protektorátu, v nacistických plánech na "konečné řešení" židovské otázky. Vyústil v hromadném vraždění v noci z 8. na 9. březen a od 8. do 10. července roku 1944. Ze 17 500 vězňů "rodinného tábora" přežilo necelých třináct stovek.