Erik Jakub Groch se v těchto dvou básnických sbírkách představuje českému čtenáři svými příznačně samozřejmými, filozoficko-náboženskými verši, pro něž je typická výrazová civilnost a v nichž neplatí tradiční binární opozice. Horizontální-vertikální, nízké-vysoké, vznešené-obyčejné se ocitají vedle sebe, protože tak je to v životě, který básník postihuje naléhavě, ale bez patosu, s neodbytnou myšlenkou na smrt. Emocionální věcnost Grochovy poetiky zintenzivňuje i duchovní rozměr jeho poezie, o němž autor nereferuje pomocí náboženských rekvizit, ale žije ho pomocí prostých věcí, jež ho bezprostředně obklopují. JMÉNO Spočítat hvězdy a jednu odečíst je nemožné. Kdybych s tebou úplně splynul, nevěděl bych o tobě. Když se milujeme, je mezi námi vždy kousek, který nás odděluje. Teď ti odhrnuji vlasy z čela, jediné vlasy na světě, zatímco ty hledáš jméno, kterým bys mě pojmenovala.
