Kniha otevírá okna i dveře dokořán do světa podpisů, které autor obohatil svým vyprávěním. Dozvíte se nejen, jak často nebylo lehké autogram získat, ale i mnohé, co jste nevěděli nebo netušili o VIP osobnostech. Vždyť i ony jsou z masa a kostí a autor je takto vtipnými postřehy přibližuje. Kniha přináší nepřeberné množství autogramů nejen z dnešní doby, ale autor často zabrousí i do historie ať dávné nebo nedávné a činí tak s vtipem jemu vlastním. Některé autogramy jsou skutečně unikátní - našich předních spisovatelů, malířů, zpěváků, hudebníků, ale i zahraničních politiků či amerických kosmonautů, kteří byli na Měsíci.

Nemýlí se čtenář, který čte knížky zpod Ještěda, od Egona Wienera. Už autorova sudetská čeština, řeč, co tu žili odpradávna i těch, co sem zavál osud dosídlenců! Knížka autora kraje Záhvozdí, na sever ke straně půlnoční, je plná optimismu, víry v dobro, v člověka. Autor má život rád a dovede o něm poutavě povídat. V pořadí šestnáctá kniha autora, který je zrovna tak Čech, Žid jako Němec, se Vám bude líbit. Zvolte si znovu a nebudete litovat. Smích, pláč, pohlazení, škádlení, bosou nohou do hnízda jedovatých zmijí. To je knížka, kterou je dobré číst. Ne marně vychází s názvem "To nejlepší ke čtení". Nebudete zklamáni textem a to nikdo nemluví o obrázcích, které jsou povětšinou, a jak jinak - secesní. Jde o přehršel pohlednic z přelomu toho posledního století. Není čeho litovat, snad jen, že kniha nepřišla dřív. Bude se vám číst dobře, o tom nepochybujte. Stačí se jen začíst, nudit se nebude nikdo z vás. Snad jen ten, co číst neumí...

Egon Wiener i tentokráte svým čtenářům v krátkých příbězích plných nadšení, vášně a obdivu k životu přibližuje dřívější i současný život v Libereckém kraji, ve městě pod Ještědem, pod Ralskem, Tlustcem, v kraji, kde autor již 73 let žije. Čtenář hledající reálie, je najde i v této knize, stejně jako zajímavé vyprávění, někdy až poetické. Ilustrace, dosud nikde nepublikované, jsou páteří knihy, nostalgickou autorovou touhou po návratu dámského kloboučku do šatníku dnešních úžasných žen. Ze své sbírky tentokráte vybral staré pohlednice krásných, nádherných žen s klobouky z doby secese, zhruba tak před 120 lety. Nebudete věřit vlastním očím, jak těm ženám i výstřední klobouky sluší. Egon Wiener svůj kraj nejen miluje, ale i dobře zná. Z každého příběhu dýchá jeho obdiv k rodnému kraji, k lidem, kteří vytvořili jeho krásu všedního i svátečního dne v zemi na dohled od Ještědu.

Autor příběhů je blízký příbuzný všech, co po mostu chodí a zná jejich osudy. Jsou to lidé, kteří se přistěhovali, a kterým se pohraničí stalo domovem. Cesty a mosty v tomto kraji jsou součástí příběhů, které potěší, pohladí, vedou k zamyšlení. Dá se říci, že knížka je i manuálem, jak žít. Bez mobilů a barevných televizí. Je plná medu i kopřiv, smetany i octa, slunce i divokých mraků. Obdivu k lidem, kteří něco dokázali, smutku z toho, co bylo ztraceno, k čemu se dnes jen pomalu vracíme. K pochopení textu slouží i sto padesát let staré, poutavé ilustrace - obrázky domů, krajiny dřevěnek, jejich detailů, pečlivé práce řemeslníků. Nová knížka je návodem, jak přežít uspěchaný svět. Dát šanci něčemu, co bylo a možná je stále dosažitelné. Čtenáři předchozích knih dostávají do rukou volné pokračování příběhů a nebudou ani tentokrát zklamáni.

Známý liberecký publicista a sběratel ve své již desáté knize zavede čtenáře opět do vzpomínek na své dětství a mládí na severu Čech. Příběhy, které vypráví, zažili možná všichni dříve narození, jen na ně ve shonu všedních starostí zapomněli. Kniha je doplněna dobovými fotografiemi a pohledy, které názorně ilustrují dobu. Profesor Jan Pirk na deskách knihy píše: Když jsem přemýšlel o této knížce, uvědomil jsem si, že by vlastně mohla mít podtitul "Budíkem našich vzpomínek". Protože věci, které jsou v ní popisovány, jsme my starší prožili, ale často byly v naší paměti někam zasunuty a je velice hezké a užitečné si je připomenout. Mladým lidem by pak měla ukázat, jak to dříve bylo, jaké starosti a radosti jsme měli. Protože, kdo nezná svoji minulost, nemá ani budoucnost. Ale nejen vzpomínky na věci dávno, ještě dávněji, ale i ne tak dávno minulé, jsou obsahem této knížky. Jsou zde i úvahy a moudra o jevech a událostech člověka, který toho "už hodně pamatuje" a je ochoten se o své zkušenosti a postřehy s námi podělit. Knížka se nedá přečíst na jedno posezení. Podle mě by bylo ideální, kdyby mohly jednotlivé vzpomínky vycházet každý den ve vašem oblíbeném deníku, a tak byste si je mohli v klidu vychutnat. Ale nebojte se. Knížka je roztomilá, zajímavá a poučná.

„Kdo si je podmanil, kdo získal srdce hor, jejich řeky, cesty, pole a louky? Nikdo tu zemi nespoutal a nesvázal řetězy. Opět se stala domovem, kde se rodí děti, tentokrát mluvící česky.“ Motto a zároveň vyznání česko-německo-židovského autora žijícího a píšícího v metropoli severu v Liberci, chcete-li v bývalém centru Sudetengau. Příběhy, fejetony, postřehy a komentáře šestašedesátiletého Egona Wienera jsou plné osobitého kouzla zaníceného vypravěče, který si plným právem zaslouží pozornost čtenáře. Autor píše o sobě, o své česko-německo-židovské rodině nadmíru čtivým jazykem, srdcem a očima zahleděnými do kraje plného práce, ale i lidských slabostí, o zemi, jejíž nedílnou součástí jsou i Sudety. Podivuhodná země Sudety – není příznačnějšího názvu prózy, která vás víc než zaujme.