V této knize dochází k setkání výtvarníka Jana Švankmajera s dvěma hororovými povídkami kultovního japonského spisovatele. Edogawa Ranpo založil tradici žánru suiri šósecu, což v japonštině znamená „próza o záhadách řešených dedukcí“. Nejen mysteriózní a hororová atmosféra povídek, kterou se autor proslavil, byla tím, co ilustrátora podnítilo k tvorbě. Jan Švankmajer popisuje setkání s Ranpovým dílem jako uhrančivé kvůli jeho „taktilnosti“, která ho vzrušuje a dlouhodobě zajímá. Se zpracováváním „hmatovosti“ v umění ostatně pracuje již od poloviny sedmdesátých let, a to nejen ve filmu, ale i ve svých výtvarných objektech a ilustracích. Ranpovy netradiční povídky jsou výzvou k jistému experimentování s hranicí pouhé knižní ilustrace, která se většinou chápe jako subtilní dopovězení, doprovod k převládajícímu textu. Švankmajer jde jinou cestou a tuto představu nabourává— chce svými ilustracemi poskytnout čtenářům jisté zpřítomnění smyslových a hmatových pocitů. Zároveň se v takovém ztvárnění nezapře jeho filmové vidění — animace dodává rozměr v tradici stroboskopu, resp. v tradici pověstného Linnettova „kinetografu“, čili řadě obrázků jdoucích za sebou a vytvářejících pomocí listování iluzi pohybu.
