Kniha o bílé a černé magii, smyslu psaní, životě mouchy a hypnotizérovi, o mariborském zázraku. Stroboskopicky rozostřená milostná novela plná magického realismu. Advokacie mouchy domácí. Hyperrealistický text brojící proti digitálním parazitům světa, oslava lásky, té nejvyšší hypnózy.

Texty Zimní knihy o lásce vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho Jedna žena. Kaprálová každý den napsala jednu vinětu s vlídnou vidinou, že si jednoho dne P. E. texty přečte a bude potěšen. To se i stalo - rok po českém vydání vyšla novela v maďarštině. Je to kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Že jsou tam občas nehoráznosti, autorku pochopitelně mrzí. Netuší, kde se tam vzaly, ale ví, že bez nich by některé mikrosituace postrádaly vnitřní pravdivost, a tedy i nutnost texty psát. Životadárná energie nepramení přece jen z prachobyčejného sexu, ale i z nadpozemské touhy, což tuší i srny, když po lovecké sezóně olizují mlčky sůl.

Po krásném podzimním dnu se maminka s holčičkami vrací domů. Čekají, že jim otevře tatínek, ale ten doma není a nepřichází… Čím dál víc je trápí nejistota: Kde může být? Nestalo se mu něco? Místo tatínka nakonec zazvoní pan Nikdo. Je skutečný, nebo ho zplodila dětská i dospělá fantazie? Hororová miniatura spisovatelky Dory Kaprálové pro děti od osmi let pojednává o strachu a beznaději a o tom, jak je lze porazit. Autorka umně pracuje s napětím, absurdní zkratkou i podvratným humorem. Lehce hororový příběh pro děti od 8 let ilustrovala Darja Čančíková.

Tyto autorčiny prózy mají nejblíže k její předchozí povídkové knize Ostrovy. Oproti ní zde ale ubylo berlínsko-brněnských témat a přibylo ztišených či naopak burleskních příběhů, ve kterých se ocitáme v mezních situacích: mezi životem a smrtí, zrozením a odchodem. Ačkoliv do vážných poloh prosakuje lehký humor, nostalgie či lyrično, autorka i zde představuje současnost sice jako žánrově pestré, ale také jako neklidné místo. Tvůrčí hravost, překvapivé příběhy i vypravěčský švih jsou skvělou protiváhou pocitu, že zachycený svět je vlastně poněkud pochmurný a že z něj místy i mrazí.

V povídkovém souboru Ostrovy tematizuje Dora Kaprálová na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Tucet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné enápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě.

Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře 20. století bohatou tradici. Ale na rozdíl od autorů cenzurovaných a zakazovaných obzírá dnes Kaprálová pestrobarevný, zmatený, rozpohybovaný, ale svobodný svět. Svižně těká mezi Berlínem, Strmilovem i Brnem a potkává místní i zaváté a sváté bytosti. Zájem o ně v jejich poklidné existenci či v osudových momentech vždy tryská v přesných větách. A ať už jde o „umírající tetu Zuzanu“ či o řezníka v berlínském krámku — k těsné důvěrnosti stačí jen pár detailů. Berlínský zápisník je čtení bez patosu, zato poetické i humorné, přičemž nikterak nepomíjí hloubku, složitost a také smutek světa, spjatý s živou dychtivostí po dalším setkání.

Kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Texty „Zimní knihy o lásce“ vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho „Jedna žena“. Od ledna do února 2013 D. K. každý den napsala pro P. Esterházyho jednu z literárních vinět. Je jeden muž. Miluji ho houževnatě jako nějaká housenka. On spíše prchá a já mu to nijak nezazlívám. Prchá, honím, a honí-li mě, prchám. On mě ale, to musím přiznat, už vlastně vůbec nehoní. On jen prchá, musí-li. Nezazlívám mu to. Miluje mě esteticky, je to láska asketického atleta, co běží k cílové rovince, tam někam na sever, tam stále na sever, běží a běží, aby neviděl, jak moc ho chci u sebe zadržet, protože nechci; nechci, aby tím vším proběhl příliš rychle. Aby zmizel. Protože tam za cílem, tam už není nic. Ani ti sobi ne. Jen zima, tma a zima. Dora Kaprálová se narodila v roce 1975 v Brně. Vystudovala na JAMU dramaturgii a scénáristiku. Literární kritička, publicistka a prozaička, dokumentaristka, scénáristka TV-seriálu pro děti „Já budu Einsteinem“. Knižně vydala například divadelní hru „Výšiny“ a rozhovor s Květou Legá­tovou „Návraty do Želar“. Editorsky připravila antologii „Kdybych vstoupil do kauflandu, byl bych v Brně“. Několik let psala pravidelně glosy a recenze převážně o současné české poezii do MF DNES i jinam. Je autorkou oceňovaných rozhlasových dokumentů a řady profilových rozhovorů. Od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně.