Komentář Třiceti sedmi slok o praxi bódhisattvy od Gjalsä Ngulčhu Thogmeho ***** Dokážete si představit, jak by to v praxi vypadalo, kdybyste se starali více o druhé než sami o sebe? V mahájánové tradici se ten, kdo má odvahu podstoupit tuto hlubokou změnu životního postoje, tolik nezbytnou pro rozvoj pravého soucítění, nazývá bódhisattva. Díky svému velkému odhodlání klást potřeby druhých na první místo a dosáhnout tak probuzení pro dobro všech vnímajících bytostí překračuje omezení vytvářená iluzí malého „já“ a toho, co je „moje“. Dospívá proto ke zření reality takové, jaká skutečně je, a přesahuje dualistické představy o sobě a druhých. Právě to je radikálním tématem mimořádného souboru ponaučení, jakéhosi výcvikového manuálu, nazvaného Třicet sedm slok o praxi bódhisattvy, který ve 14. století sepsal buddhistický poustevník a mudrc Ngulčhu Thogme. K němu v této knize podává podrobná vysvětlení Dilgo Khjence Rinpočhe, jeden z velkých tibetských buddhistických mistrů 20. století. Na základě vlastní prožité zkušenosti nás vede k rozplétání uzlů vlastních emocí tak, abychom pronikli k soucitu, lásce a moudrosti v našem nitru a naučili se je i prakticky uplatňovat v každodenním životě.

Praxe náhledu, meditace a jednání. Promluva ctnostná na počátku, uprostřed i na konci Autor (1910-1991) byl jedním z nejvyšších mistrů dzogčhenu v starobylé tibetské tradici Ňingma a zároveň jedním z posledních představitelů generace velkých lamů, kteří své vzdělání a duchovní vyškolení získali ještě v Tibetu. V této knize komentuje rozsáhlou didaktickou báseň věhlasného tibetského mistra meditace Patrul Rinpočheho (1808-1987), významného učitele dzogčhenu a nesektářského hnutí rime. Tato báseň popisuje kompletní buddhistickou cestu, počínaje základní motivací a přípravnou praxí, přes stadia rozvoje, dovršení a nekonceptuální meditaci mahámudry a dzogčhenu až po vrcholnou přímou zkušenost absolutní skutečnosti mimo dosah konceptuální mysl.

Komentář věhlasného tibetského mistra meditace (1910-1991) k jednomu ze základních textů tibetského buddhismu, slavnému Atíšovu Sedmibodovému výcviku mysli (11. stol.), jenž v kostce vysvětluje mahájánovou praxi bódhisattvy od meditace tonglen (imaginativní výměně štěstí za utrpení) až k praktickým radám, jak lze nevyhnutelné životní těžkosti využít pro další postup na stezce. Tuto nauku přinesl do Tibetu poprvé velký indický mistr Atíša (10.-11. stol.), jenž studoval u nejuznávanějších mistrů své doby. Hlavní Atíšův žák Domtönpa ji pak předal Čhekawa Ješe Dordžemu, který ji jako první uspořádal v písemné podobě. Sedmibodový výcvik mysli je od té doby v nepřerušené linii předáván až dodnes. Kniha je překladem série učení, která udělil Kjabdže Dilgo Khjence Rinpočhe v průběhu své poslední návštěvy ve Francii v létě 1990. Je proto považována za jeho "duchovní závěť".

Indický jógin a duchovní mistr Padampa Sangye přišel do Tibetu poprvé v roce 1091. Pobýval zde deset let, pak dvanáct let cestoval po Číně a poté se navrátil zpět do Země sněhu, kde zůstal až do své smrti. Než v Tingri v roce 1117 zemřel, věnoval tamějšímu lidu jako své poslední učení těchto Sto veršů rad. Krátce nato řekl: "Má mysl splynula se světem jevů." Tím vyjádřil, že z jeho mysli vymizelo veškeré dualistické vnímání. Poté spočinul svým pohledem na nebi a zemřel. Každý z těchto veršů bohatě, velmi jasně a zpříma okomentoval Dilgo Khjence Rinpočhe (1910-1991) a zároveň tak ukázal, že "lidé z Tingri" se nijak neliší od jiných hledačů pravdy. S velkou láskou, ale nekompromisně nám Dilgo Khjence Rinpočhe dává velkolepé učení o tom, jak zacílit své myšlenky k tomu, na čem v životě opravdu záleží, jak se věnovat duchovní praxi celým svým bytím a jak odhalit konečnou přirozenost mysli.