Pět dramat vzniklých v rozmezí let 1992-2001 podává obraz jedné z nejvýraznějších současných německých dramatiček. Pěticí her prostupuje autorčina angažovanost, sklon k tragédii, ale i distance, beznadějná ironie a tichý šklebivý smích. Životně nebezpečná spojení, která však lze rozdělit jen ztěží, podává Dea Loher ve svém umělém jazyku, jehož chlad i staccato překotné mluvy jako by odpovídaly poměrům panujícím v dramatech. Přes formální blízkost k postmodernismu zdůrazňuje Dea Loher sociální zodpovědnost autora a vyznává Schillerův ideál divadla jako morální instituce.