Popis není dostupný

Kniha, která volně navazuje na první svazek Osvícenství v českých zemích I. - Formování moderního státu, se zaměřuje na jinou, neméně důležitou podobu osvícenského procesu, totiž utváření "veřejnosti". Kromě reforem řízených státem s sebou 18. století přineslo také dosud nevídaný rozmach publikačního trhu, který umožnil rychlejší a efektivnější výměnu a sdílení informací, od vědeckých poznatků přes nové teorie společnosti až po satirické nebo zábavné spisy či hanopisy: můžeme hovořit přímo o "demokratizaci vědění", která zasáhla v podstatě všechny společenské vrstvy. Současně se rozvíjely nové formy sdružování a spolčování, které stále více prolamovaly dosud nedotknutelné bariéry mezi společenskými vrstvami, a nabourávaly tak hierarchicky uspořádanou stavovskou strukturu. Jak se taková "mediální revoluce" a další procesy, které ji provázely, projevily právě v českých zemích? Jak se podepsaly na formování nové vědy, na náboženském životě, který dosud určovala katolická církev, nebo na životě společenském? Jak poznamenaly polyglotní prostředí těchto provincií mnohonárodnostní monarchie a přispěly k uzrávání toho, co dnes obvykle nazýváme "národním obrozením"?

Popis není dostupný

Každá společnost má své vidění světa, koncepci života a času, svůj obraz těla i vztahu mezi tělem a duší, který je proto kulturně a historicky závislý. Historik jej nemůže považovat za samozřejmou danost, ale také naopak vnímat jako něco, co je zprostředkováno jako systém kulturních významů. Právě řeč těla je to, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Autoři knihy se pokusili představit tělo jako proměnlivý historický objekt - neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se nositel tohoto těla zrodil, v němž žil a zemřel. Jako každá společnost, i společnost českých zemí "dlouhého" 19. Století byla charakteristická svým vlastním viděním těla.

Popis není dostupný

Jedenáctý díl, který je rozvržen do dvou svazků, zaplňuje poslední mezeru v chronologické řadě Velkých dějin zemí Koruny české a je vymezen jednak počátkem válek s revoluční a napoleonskou Francií, jednak definitivním nastolením konstituční monarchie v rámci habsburské monarchie. V období let 1792–1860 se v českých zemích utvářelo novodobé národní vědomí a emancipovala se svébytná kultura nejen v českém, ale i německém jazyce. Zároveň byly položeny základy moderního právního státu, občanské společnosti i tržního hospodářství a v těsné spojitosti s tím započala průmyslová, komunikační i myšlenková revoluce. Autorský tým složený z významných českých historiků předkládá čtenářské veřejnosti nové obšírné zpracování našich dějin, jejichž úplné vypsání českému národu stále chybí. Monumentální, vůbec první české dějiny takového rozsahu vycházejí v osmnácti svazcích. Autoři, přestože mají nejvyšší profesionální ambice, se obracejí především na širší čtenářskou obec, jíž bude dílo sloužit jako spolehlivý zdroj poznání naší historie i jako obraz současné úrovně české historiografie. Jednotlivé svazky jsou vybaveny základním poznámkovým aparátem, zevrubnou bibliografií, bohatým obrazovým a dokumentačním materiálem a rejstříky.

Monografie deseti českých a slovenských autorů je věnována problematice recepce myšlenek Francouzské revoluce v českém prostředí přelomu 18. a 19. století. Jednotlivé kapitoly se zaobírají otázkami cenzury v Habsburské monarchii, antirevoluční propagandy, zpochybňující koncept svobody a rovnosti, sledování cizinců jako potenciálních agentů či rozdílů mezi postoji katolíků, evangelíků a svobodných zednářů k Francouzské revoluci. Mimo to autoři věnují pozornost i kronikářské reflexi napoleonských válek v českém a moravském prostředí, stejně jako bezprostředním prožitkům války civilním obyvatelstvem, pro které téměř nebylo rozdílu mezi francouzskými a rakouskými vojsky.

Kniha vypráví příběh tří mladých kněží z jižní Moravy, kteří byli na prahu 19. století vyšetřováni pro údajné protistátní, proticírkevní a nemravné názory. V období, kdy habsburskou monarchii ovládal strach z Francouzské revoluce, nešlo o malý přestupek. Tím spíše, že "provinilci" pocházeli z řad těch, od nichž se očekávalo, že budou mezi prostým lidem sloužit jako učitelé, jako morální vzory. Tento specifický příklad, k němuž existuje poměrně vzácně dochovaná a bohatá pramenná dokumentace, může být z velké části chápán jako příspěvek k problematice, která tvořila vděčné téma české historiografie poválečné doby - k otázce "ohlasů" Francouzské revoluce v českém a moravském prostředí, k otázce recepce revolučních myšlenek a ideálů.

Sborník deseti příspěvků se věnuje moderním, antropologickým přístupům v historickém bádání. Ústředním tématem úvah příslušníků mladší badatelské generace jsou gender a lidské tělo, s důrazem na tělesné vnímání sebe sama, na stereotypní pojímání vývojových fází lidského života (dětství, stáří) či na předmoderní porodní praktiky. Druhý tematický okruh se zabývá problematikou politické reprezentace v raném novověku, především v městském a aristokratickém prostředí, a otázkám vymezování se mocenských elit vůči ostatním sociálním vrstvám a skupinám.

V období 18. století došlo v souvislosti s osvícenstvím, reformami a revolucemi k hlubokým změnám, jež urychlily sekularizaci celé společnosti. Ta se výrazně promítla do oblasti kriminální politiky a trestního práva. Kniha, stojící na pomezí mezi dějinami idejí a kulturní antropologií, se podrobně zaobírá proměnou konceptu zločinu a jeho vztahem k hříchu, resp. k duševním poruchám a nemocem v 18. století a v prvních desetiletích století následujícího. Zvláštní pozornost je věnována proměně chápání či interpretace zločinů náboženských (zejména rouhačství a svatokrádež), mravnostních, sebevraždy a vraždy novorozeňat. Všechny uvedené problémy jsou analyzovány v několika kulturně i politicky odlišných prostředích: osvícensko-revoluční-napoleonské Francii a habsburské monarchii, s důrazem na české země a Toskánsko.