Popis není dostupný

Publikace, jejíž titul odkazuje na ideu filologie jako spolehlivé průvodkyně labyrintem moderního světa, stále složitějšího a nepřehlednějšího, sleduje dvojí záměr: 1. Na několika konkrétních současných literárněvědných analýzách ukázat reflexe filologické povahy oboru jako jeho živé tradice ve smyslu kritiky slova, ale i hledání jazyka interpretace. Práce, již O. Králík považoval za nikdy nekončící ´"dřinu" a J. Opelík za "řemeslo", které lze milovat i nenávidět, se vždy znovu obrací ke slovesné realitě myšlenkové aktivity, vždy znovu usiluje o nový rozvrh, nový pojem této reality ať ve významech historických, ať v aspektech obecných, teoretických. 2. Vzít přitom v potaz rozmanité podoby této práce, tohoto "řemesla", které ve svém celoživotním díle soustavně pěstoval Jiří Opelík, jehož lze mezi současnými českými literárními historiky nejspíše považovat za filologicky školeného badatele v původním slova smyslu, tj. ve smyslu spojitosti zkoumání slovesných děl v rozměru jazykovém, ale přinejmenším i filozofickém a historickém. Tematické a myšlenkové (interpretační, metodologické) podněty jeho prací přiměly zúčastněné autory, aby způsobem, jaký jim nejlépe vyhovuje, konkretizovali svůj vztah k oboru v jeho filologickém založení.

Svazek soustřeďuje v úplnosti samostatnou prozaickou a dramatickou tvorbu J. Čapka (1887-1945) do roku 1930: povídkové knihy Lelio a Pro delfína, časopisecky publikované práce Živý plamen, Tři prózy, Podzim 1914 a Chlapec, divadelní hru Země mnoha jmen a torzo dramatu Gassirova loutna, filmová libreta Lakomec a Moc pověry a konečně i prózu Stín kapradiny. V chronologickém uspořádání představuje Čapkovu cestu k vlastnímu epickému výrazu prostoupenému reflexí metafyzických témat, jejich tíhy a naléhavosti, i náznakovou přítomností autorova "druhého" literárního domova, tj. činnosti kriticko-esejistické, tříbící Čapkův rozvažující styl a smysl pro lapidární postižení nadčasového prvku aktuálního (uměleckého) dění. Poprvé je tu tedy příležitost ukázat celek Čapkovy "volné" literární tvorby, počínaje emancipací od prací psaných společně s bratrem Karlem. Prózy vznikající před první světovou válkou a v jejím průběhu tematizují konfrontaci nezajištěné, troskotající existence s proměnlivou povahou moderního časoprostoru. Střetnutí s avantgardní estetikou soudobých uměleckých proudů (kubismus, expresionismus, futurismus) rozevřelo v Čapkových raných prózách vějíř "figurativních" možností: zachycují mnohotematičnost nové skutečnosti a její rozevřenou, ubíhající perspektivu v poukazu k všudypřítomné motivické řadě značící sebereflexi Čapkova tvůrčího úsilí. Jeho ústřední snahou bylo dospět prostřednictvím tvarových proměn k názoru nové zkušenosti, ke zkušenosti nového výrazu, k zážitku narativního a popisného slova-obrazu zachycujícího událost imaginativního vidění i s ní spojenou tíživou myšlenku. Dramatické útvary z 20. let zachycují Čapkovy pokusy o alegoricko-utopickou hru. Reagovaly - často i ironickou persifláží - na revoluční téma levých avantgard počátku 20. let, zpochybňovaly spásnost kolektivistického sociálního experimentu a apelovaly na individuální odpovědnost. Svazek uzavírá próza Stín kapradiny, sjednocující mnohé z autorových dosavadních tematických okruhů a tvárných postupů v myticko-baladickém podání údělu člověka.

Literatuře přelomu 19. a 20. století věnuje autor publikace dlouhodobě soustavnou pozornost. V této práci se zaměřuje zejména na počátek 20. století a na základě svého zkoumání, s obrazem tohoto období v českých literárních dějinách v pozadí, usiluje o to zbavit je utkvělého znaku „přechodnosti“ a ukázat jeho vlastní autentický obsah, témata a hodnoty. Představuje českou literaturu prvního desetiletí 20. století nově jako dobu utváření ideje syntézy a předpokladů pro další změny uměleckého výrazu. Na proměnách literární kritiky přesvědčivě dokládá, že toto období bylo neprávem pomíjeno jakožto jakési „mezidobí“ a že jeho zjednodušováním by byly ochuzovány i dějiny české literatury.