Leden se šklebil jak Lenin, právě jsme směřovali do podzemí, odkud je nejlepší výhled do kraje, když se přišlo na to, že život je nesmysl, a basta, museli jsme si o tom vážně promluvit, museli jsme se s tím naučit žít a pracovat, psaní ovšem v nesmyslnosti překonává všechno, psaní zkrátka a dobře korunuje vola, už neandrtálcům to bylo jasné, neandrtálci zkrátka spálili všechny knihy v dělohách svých jeskynních obrazáren, v popelu tam potom sto tisíc let rejdili medvědi a takzvaní moderní lidé, ostatně vůbec netušíme, jak to bylo, a to je dobře.

Silážní jámy mají různou kapacitu a také konstrukčně jsou pestré, mohou být průjezdné a neprůjezdné, nadzemní, polozapuštěné, zapuštěné. Při silážování může být ohroženo životní prostředí dvěma faktory: zápachem a silážní šťávou… Silážní jámy Daniela Hradeckého jsou důkazem, že teorie s praxí se nemusí rozcházet. A je taky důkazem, že vysoké i nízké je sobě tak blízké. Autorův asymetrický text, střídající se spisovnost s nespisovností, vulgarita s filozofickými termíny, nekorektnost, vkládání slov či vět z jiných jazyků, neotřelá slova z kapsáře češtiny, drobky banality a patosu, zkratky, život jako putování čili Hradeckého odysea, protože ztotožnění hlavního vypravěče s hlavním hrdinou je vlastně nejférovější cesta v páchání současné literatury. Lze se jen pokorně pokusit vcítit se do toho bludiště nesystému, do té udusané hromady hnoje, jak se dají slova a věty a odstavce slušně nazvat, do toho procesu fermentace…

Pokud se první prozaický text básníka Daniela Hradeckého nazýval Trosky jednoho deníku, jeho nová próza by mohla směle navazovat podtitulem Trosky jednoho románu. Trojici jazykově vybroušených, kratších próz naplňuje svědectví o souboji jedince s existencí na okraji, a to nejen společenského vyloučení, ale i oné ontologické propasti. Oč je vypravěčův svět zúženější okolnostmi, o to širší záběr má jeho mysl při tvrdě ironické analýze okolního světa. Alkohol, rodinné patologie, severní Čechy, ale také neoblomná vůle – to jsou součástky teleskopu namířeného do chladné temnoty všehomíra.

Čtvrtou básnickou sbírku Daniela Hradeckého tvoří tři samostatně stojící skladby. V úvodní „Redakci dokonalé básně“ autor konfrontuje řeč poezie s hantýrkou literárního provozu a odhaluje proces zrodu básně, během nějž se pohled tvůrce střetává s pohledem editora. Titulní skladba „Přibližování dřeva“ evokuje autorova setkání s různými lidmi, jejichž výroky se mu vryly do paměti, a naznačuje tak, že naše životní zkušenost je vždy do nějaké míry převzatá nebo opřená o zkušenost druhých. Závěrečný text „Raussig“ (odkazující k německému názvu Ústí nad Labem – Aussig) lze vnímat jako jakési hořké soukromé urbi et orbi, v němž básník litanicky spílá nenáviděnému městu, světu i době.

Román Trosky jednoho deníku vyrůstá z trosek jednoho života. Jedná se o poměrně krátkou časovou výseč, v níž nás autor uvede do svého světa, ve kterém svádí urputný boj s démonem alkoholu. Text je ve své úspornosti otesán až na samu esenciální podstatu bytí.

Popis není dostupný

Popis není dostupný