Kniha úlevy je v kontextu židovské středověké literatury jedinečným dílem. Jde o první ucelenou sbírku vyprávění v židovské středověké literatuře vůbec, a zároveň o první sbírku, u níž známe jméno autora a čas sepsání: v polovině 11. století ji napsal rav Nisim ben Ja?a?ov ibn Šáhín, jeden z největších učenců tzv. ga?onského období a představený kajruvánské židovské komunity. Podnětem k jejímu sepsání byla žádost, s níž se na rava Nisima obrátil jeho příbuzný, aby mu příběhy „našich nejlepších a nejvznešenějších učenců Talmudu blahé paměti“ o Boží spravedlnosti dodal víru a poskytl útěchu v žalu ze smrti jeho syna. Výsledkem byla judeoarabská sbírka vyprávění, majících za cíl utěšit a poučit ve věcech náboženského práva a víry, zvláště pak v otázkách odměny a odplaty ve světě příštím.

Kniha se soustřeďuje na středověkou židovskou apologetiku s islámem, a to zejména na dílo dvou jejích čelných představitelů: barcelonského rabína Šelomo ibn Adreta (cca 1235 – 1310) a rabína Šimona ben Cemach Durana (1361–1444), který působil v Alžíru. Překlad jejich apologetik – Pojednání proti muslimovi a Luk i štít – představuje českému čtenáři v podstatě jediné židovské středověké monografické polemiky s islámem, které se dochovaly. V případě Ibn Adretova Pojednání proti muslimovi je navíc cenná skutečnost, že jde o přímou odpověď na Ibn Hazmovu polemiku obsaženou v díle Názory na náboženství, sekty a hereze, jehož překlad je součástí již vydané autorovy knihy s názvem Polemika islámu s judaismem a hebrejskou Biblí ve středověku. Ibn ?azm a Samaw?al al-Magribi (Academia 2013). Oba židovští autoři ve svých dílech apologeticky pojednávají o třech hlavních tématech islámské polemiky s judaismem: o zfalšování hebrejské Bible, o předpovědi příchodu proroka Mu?ammada a především o abrogaci Mojžíšova Zákona. Průvodní studie zasazuje oba texty do historického a myšlenkového kontextu.

Kniha na základě hebrejské cestopisné literatury 12.-16. století a dalších hebrejských nebo arabských pramenů pojednává o vývoji židovské pouti do Svaté země a o postavení poutních míst na Blízkém východě a především ve Svaté zemi v náboženském životě Židů v Evropě a v islámských zemích. Židovská poutní literatura a seznamy svatých míst, jež vznikaly od druhé poloviny 12. století, nepopisují pouze tradiční pouť do Jeruzaléma, nýbrž i v judaismu doposud nový fenomén - návštěvu hrobů světců (zijara). Počínaje přibližně tímto obdobím začínají na mapě Blízkého východu vznikat židovská svatá místa, která se z lokálních svatých míst, sloužících místním "uživatelům", proměnila na místa s přesně stanoveným kalendářem a poutním rituálem, která k sobě přitahovala poutníky i ze širšího okolí. Kniha si všímá historie jen nejvýznamnějších z nich: Mojžíšovy synagogy Dammuhu v Egyptě, Ezechielova hrobu v Iráku, Elijášovy synagogy u Damašku, Hilelova a Šamajova hrobu v Meronu a Samuelova hrobu v Rámě. Cestopisy evropských židovských poutníků dávají nahlédnout do rozličných aspektů spojených s projevy uctívání svatých míst, jako jsou úkazy ohně nebo kouře nad hroby anebo léčebná a ochranná funkce svatého místa apod.