Monografie představuje výsledky průzkumu více než pěti desítek německy a česky vydávaných časopisů, a dalších soudobých médií, v nichž se v letech 1770-1805 vyhraňovaly představy o literatuře a její sociální roli. Zabývá se pravidly literární komunikace, jak je pro své čtenáře v českých zemích vnášeli první, často zvnějšku přicházející kritikové.

Rukopisy královédvorský a zelenohorský představují nejen nejznámější české mystifikace, ale i po desetiletí rozvíjené a hájené obrazy přirozené české minulosti a jejích vysokých hodnot. Jako dobově nejvydávanější, nejdiskutovanější a nejpřekládanější česká literární díla zapůsobily na kulturu a umění českých zemí, ale i Evropy 19. století. Kritiku autenticity Rukopisů provázely, na druhé straně, výpady proti českému národněemancipačnímu programu vůbec a později i rozpaky z "podvržené" minulosti a její částečná tabuizace. Rukopisy vedly ke střetům také ve 20. a 21. století. Monografie badatelů Ústavu pro českou literaturu AV ČR a jejich českých a zahraničních spolupracovníků usiluje v rámci současného výzkumu evropského romantického nacionalismu o nové, mezioborové uchopení Rukopisů jako fenoménu, který se dotýká i fungování minulosti v různých společenských diskursech dnes.

Soubor studií s komentovanou antologií textů Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817–1885) představuje a dokumentuje proměny vztahu české společnosti k Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému v letech 1817–1885. Na případě vědní a do diskursu vědy vstupující recepce studuje to, jak „starobylé“ Rukopisy fungovaly při formování novodobého českého národa v 19. století a jeho identitních modelů v dialogu s Evropou. V obou Rukopisech, situovaných v případě některých skladeb do doby českého pohanství, přitom nalézá okruhem falzátorů (re)konstruované, dobově vlivné doklady původní přirozené kultury Čechů, jejich společenských a uměleckých hodnot a vzdělanosti. Rozlišuje Rukopisy od sebe a sleduje jejich dynamickou recepci, její zvraty a osobnostní, institucionální a vědecky metodologické faktory v období „zužujících se civilizací-ghett 19. století“; situace, kdy Rukopisy byly užívány jako zástupný předmět kritiky české národního programu. Soubor je rámován rokem 1885, kdy stála česká společnost po takřka sedmi desetiletích veřejného uznání Rukopisů, jejich zapojení do širokého národního diskursu formou tzv. rukopisných „obran“ a ostrakizace jejich kritiků, v předvečer zásadní kritiky Rukopisů jako novodobých falz, s níž vystoupili roku 1886 T. G. Masaryk a jeho spolupracovníci.

Další z řady nově zpracovávaných katalogů k rukopisných fondům jedné z největších knihoven v ČR. Zde se jedná o sbírku obsahující autografy panovníků a dalších významných osobností, originály známých rukopisů Královodvorského a Zelenohorského (včetně dokumentace ke sporům o RKZ) a některé jazykově české středověké zlomky. Publikace je opět vybavena několika rejstříky. Vychází ve spolupráci s Národním muzeem

Nové, kriticky komentované vydání domnělých staročeských veršovaných památek, které vznikly v době národního obrození. Rukopisy, jež měly doložit jungmannovskou představu slavné a demokratické národní minulosti sahající až do raného středověku a idealistickou vizi vyspělé staročeské kultury, byly po svém "objevení" (1817 a 1818) přijaty vlasteneckou společností s nadšením. Ještě dlouhá desetiletí poté inspirovaly několik generací českých umělců (Mánes, Smetana, Zeyer, Aleš, Myslbek). Až na konci devatenáctého století prokázali J. Gebauer, J. Goll, T. G. Masaryk a další vědci, kteří odmítali falešné vlastenecké iluze, nepravost těchto básní, jejichž autory byli zřejmě Václav Hanka a Josef Linda. Nová edice přinese obě díla, na nichž už neceníme starobylost, ale krásu básnického jazyka, v klasickém překladu Kamila Bednáře. Komentář Dalibora Dobiáše zrekapituluje spory o RKZ a představí je jako svérázná umělecká díla.

Vzpomínky předního českého básníka a dnešního mezinárodního předsedu PENu, který prožil osud disidentského autora, emigraci, posléze pak kariéru českého diplomata na důležité okamžiky jeho literárního i občanského života. Formou rozhovoru se vrací zejména k literárnímu dění 60. a 70. let, vlastním zkušenostem s literárním časopisem Tvář, ale zamýšlí se i nad obecnými otázkami české kultury.