Podobně jako v předchozí knize Už měkoně vyvádějí se autorka inspirovala omyly, přeřeky a fantazií dětství. Vznikla tak druhá sbírka ilustrovaných "anekdot", tedy omylů, nepochopení, zádrhelů, nejasností, přeslechnutí... Archivní sběr situací a výroků přetavila autorka do vtipných momentek, které pobaví čtenáře všeho věku. Kdo je to stopař? Jak vypadá případ pro psí játra? Kdo může jít po přechodu pro chodce? Nebo jak funguje bankomat?

Kukátko do domácností na celém světě přináší obrazová kniha Dagmar Urbánkové. Dagmar Urbánková se ráda vrací k nejrůznějším formám, které lidé zkoušeli uplatnit na knize už od dob baroka. Princip nekonečného zacykleného vyprávění použila už ve své první knížce Byl jeden dům a znovu se k němu vrací v obměněné formě. Vzorovaná látka, která se dá koupit na trhu, v řetězci i v galanterii na malém městě, se v dětském pokoji stává kukátkem do nejrůznějších domácností na celém světě. Skrze pestré motivy domů - od mongolské jurty přes švýcarskou chalupu po newyorský mrakodrap - pronikáme do pokojů, domácností a rodin: ocitáme se v Praze, na Aljašce, v Keni, v Anglii a na mnohých jiných místech. Přestože se svět někdy zdá být nedostižně daleký, je blízko, můžeme-li o něm snít...

Dagmar Urbánková zpřítomňuje ve své próze Umřel Brežněv sledem vzpomínkových záznamů všednodenní magii dětství a dospívání. Důvtipně zaostřenými a barvitě vykreslenými pohledy na prožitky, které se ze střízlivé perspektivy dospělosti hrozí stát jen blednoucí vzpomínkou, Urbánková hravě a hutně postihuje příznačné rysy jedné životní a shodou okolností zároveň historické epochy, v níž, jak si všímá, často všichni chtějí mít všechno už co nejdřív za sebou.

Minimalistickým pásmem vzpomínkových záznamů, bodově nasvěcujících vzdálená místa paměti, Dagmar Urbánková evokuje původní bezprostřednost dětského vnímání světa jako nejbližšího domova, kde se na každém kroku nabízejí dosud nepoznané dojmy a vzrušující tajemství. "Lezu do staré koupelny v rozpadlém chlévě. Jsou tu bakelitové vypínače; točím jimi vždy o sto osumdesát stupňů na jeden zátah. Když se to nepovede, musím znovu. Popraskané modré zdi, vlhko, netýkavky, divoké víno. Hlína rozhrabaná od kur; nic tu neroste. Všechno je temné a vlhké - bojím se jak blázen. Pod zbytkem střechy visí po pradědovi dřevěná socha anděla. Tu mám tady za oknem. Dívám se na ni, když teď píšu. Mezi jeho křídly si dělají hnízda ptáci."

Emanuel Fajahyla je trochu osamělý spisovatel, má rád svou maminku a občas si představuje, jaké by to bylo, kdyby s ním bydlela jeho vyvolená. Ale ouha, místo dívky jeho snů se u něj zabydlel medvěd. Eman s ním zažívá různé legrační historky a medvěd Emanův život doslova převrátí naruby. Dá se vlastně staromládenecký život převrátit naruby? Scénografka, malířka, ilustrátorka a autorka mnoha knih pro děti v lecčems navazuje na absurdní, nonsensový humor, který se po celé 20. století dá vystopovat od Marcela Aymého přes Williama Saroyana po Ivana Vyskočila, k němuž se, jako ke svému učiteli, vždy ráda hlásí. Její způsob vyprávění i jazyk nemají daleko k divadlu, její příběhy jsou vždy potěšující, neambiciózní, a přesto v naší mysli dlouho rezonují.

I když je knížka Byl jeden dům tak malá, je v ní ukryt celý jeden nekonečný svět dětské fantazie. Je určena dětem, které se učí číst a rády nosí po kapsách nějaké to malé tajemství. Dospělí v ní najdou jak motivy lidové říkanky, tak inspiraci současnou světovou pohádkou.

Rozpočítadlo a hříčka, která vám přivane atmosféru léta. Dagmar Urbánková připravila sešit o jednom velkém rozhodnutí: jakou zmrzlinu si má holčička vybrat? Lesní směs? Pistáciovou? Společně s ní můžete vystát frontu, u zmrzlináře pročítat všechny ty lákavé názvy chutí a pak to přijde. Kterou? Pomůže rozpočítadlo: "Plave mýdlo…" Nevyšlo to? Nevadí. Sešit můžete obrátit vzhůru nohama a pokračovat ve čtení pozpátku.

Popis není dostupný

Netuctový příběh Dagmar Urbánkové je z těch, které nejdou z hlavy. Vypraví o Adamovi a rozbitém koleně. A proč by se děj nemohl odehrávat přímo pod roztrženou nohavicí? Malý svět za trhlinou kalhot sestavila autorka z miniaturních věciček: kousků pomerančové kůry, klacíků, větví, listů a samozřejmě maličkých loutek. Její scénografie nepůsobí nijak teatrálně, jsou neokázalé a vtipné a doplněné stručným, avšak dětí znalým textem.

Kniha "Fjertoch si vyšiju" spadá do žánru Romány. Autorem je Urbánková Dagmar, Urbánková Dagmar. Obsahuje 100 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Eman" z roku 2007. Přejeme příjemné čtení.

V Chlebové Lhotě zrovna nasněžilo... A jak to vypadá v takové pěkně vykynuté vísce? O tom se můžete přesvědčit v kronice Chlebové Lhoty, kterou sepisuje místní kronikář Jan - hlavní vypravěč a střadatel příběhů z této nevšední vesničky. A jak se to stane, že se někdo přistěhuje do Chlebové Lhoty? To je snadné: "Do Chlebové Lhoty nevedou cesty. Lidi sem přináší vítr, voda nebo vykynou přímo tady." - Račte vstoupit! Krajina Chlebové Lhoty je skutečně celá "postavena" z chleba. V pokojíčcích se děti mohou těšit úžasnými scénografickými detaily, hledat všechny drobnosti a překvapení, která autorka do interiérů ukryla, ale zároveň se nenásilně naučit, že člověk potřebuje k životu toho druhého. Nová autorská kniha výtvarnice Dagmar Urbánkové (pro děti vydala knihy Byl jeden dům, Adam a koleno) je nevšední a přitom naprosto srozumitelná knížka, v níž se prolíná inscenovaná fotografie, komiks a vyprávění.

Pražská výtvarnice a "pokušitelka psaní" Dagmar Urbánková (nar. 1972) ve své nové sbírce básní a krátkých próz opět využívá všech zbraní své poetiky vycházející z autorčiny mimořádné schopnosti pozorovat, ale i vciťovat se a rozumět. Všední hrdiny nenechává postávat za dveřmi svého světa, ale s důvěrou je zve k sobě a sama se nechává překvapovat tím, co se stane, když jemnými tahy načrtne střípek z jejich osudu. Někdy je výsledek takové literární drobnokresby laskavý až dojemný, jindy trochu ironický, ale nikdy karikující. Autorka věnuje pozornost též svému rodnému kraji, ale její pohled není folkloristicky pietní. S cestami mezi metropolí a rodným Valašskem souvisí také pozoruhodný oddíl knihy "Vlaky českých drah". Neboť k čemu je poezie, která nezná svoje "domů"?