Tato kniha vznikala v procesu výuky několika kursů věnovaných dějinám náboženství a otázkám religionistiky - vědy o náboženství. Náboženství patří k těm fenoménům kulturního života, které upoutávají pozornost každého, komu není lhostejná nejen minulost, ale i přítomnost a především budoucnost člověka. Obsahové, historické, mravní i estetické hodnoty jeho jednotlivých forem soustavně zneklidňují běžného pozorovatele, ale také badatele, který z pozice jedné nebo několika vědeckých disciplín usiluje o uchopení hlubších a závažnějších dimenzí judaismu, křesťanství, islámu, buddhismu či "netradičních" náboženství. Předkládaný text je určen nejen studentům, ale i široké veřejnosti, jíž otvírá cestu do světa vědy a umožňbuje jí orientaci v množství nashromážděných vědeckých informací.

Jméno Borise Vyšeslavceva (1877-1954) je českému čtenáři známé nedlouho, ač je tento filosof dnes považován za "jednu z nejzářivějších hvězd v plejádě ruských náboženských filosofů". Vystudoval práva a přednášel na Moskevské univerzitě dějiny politických učení, přitáhla ho však filosofie. Byl dialektikem platónsko-hegelovského zaměření, představitel novokantovství. Po roce 1922 byl vypovězen ze země, pobýval pak v Berlíně, kde se seznámil s C. G. Jungem, poté v Paříži a v závěru života se usadil v Ženevě. Ideově a eticky zformován v bouřlivé době závažných společenských konfliktů a zásadních přeměn, soustředil svou pozornost na problematiku mravní odpovědnosti za osudy humanistických hodnot a na krizi kultury, chápanou jako vyjádření vztahu člověka ke světu, přírodě, víře, vědě, technice a umění. Mgr. Dagmar Demjančuková ze Západočeské univerzity v Plzni se podjala nelehkého úkolu: přiblížit svou studií principy a stěžejní myšlenky Vyšeslavcevovy filosofie a souběžně analyzovat duchovní kvas v Rusku 20. století a vztah ruské inteligence k evropské kultuře.

Popis není dostupný