Jednadvacetiletá Tanner Quimbyová nemá kde bydlet. Nejradši by byla, kdyby se pro ni našlo místo někde, kde by mohla jen dál nerušeně vysedávat na pohovce a devatenáct hodin denně promarnit hraním videoher. A protože nemá nic naspořeno ani žádný příjem, nemůže si teď zrovna vybírat, takže jakmile se jí naskytne příležitost nastěhovat se jako pečovatelka k jedné starší dámě, ani na vteřinu nezaváhá. Stačilo jedno uklouznutí a dcera Louise Wiltové trvala na tom, že si k sobě musí okamžitě sehnat pečovatelku na plný úvazek. O tom, že dosud byla úplně samostatná a žádné potíže s chůzí zatím neřešila, teď nechce vůbec slyšet. Louise je zvyklá se o sebe postarat, každý den si vyluští svou oblíbenou křížovku, odpoledne si dá trošku něčeho silnějšího na povzbuzení – má ráda svůj klid. Ani trochu netouží po tom, aby s ní v domě bydlel někdo cizí. Ze začátku se tak tyhle dvě zvesela ignorují, dokud si Tanner nezačne všímat, že se v domě dějí nějaké podivné věci. Proč třeba Louise tak přísně střeží kůlnu na zahradě a pečlivě ji zamyká? A co ty obrázky domnělé pachatelky jedné z největších loupeží šperků v amerických dějinách, co ukazují v televizi – proč jí tak moc připomínají Louise?
