Nový román Orbis urbis Catherine Ébert-Zeminové je epicko-lyrická syntéza osobních, rodových a kolektivních dějin, jejichž pojítkem je hlavní postava, autorčino druhé já, a také jazyk coby nejvlastnější živel, s nímž se její identita vypravěče doslova překrývá. Tetralogie se mnohými motivy a narativními postupy protíná s dvěma předchozími prózami Ébert-Zeminové (V prameni ohně, 1998; Bludný kruh, 2007), ale na rozdíl od nich v širším chronologickém záběru zahrnuje osudy čtyř generací malé rodiny v českém provinčním městečku 20. století. Je to příběh poetický, patetický, tragický, vážný, ale i nevážný, a místy i humorný, zejména tam, kde vypravěčská perspektiva přeje odstupu a ironii. Žánrově synkretický Orbis, v němž se prolínají různorodé poetiky jako román psychologický, psychoanalytický, historický, iniciační, Bildungsroman, román-mýtus a Nový román, ohledává možnosti, jak propojit iluzivní a zcizující vyprávění, a otevírá tak před námi celou škálu způsobů, jak se svým vyladěním stavíme k leckdy trýznivé skutečnosti. Zároveň se v intertextuální rovině reflexivně vztahuje ke kanonickým dílům evropské literatury jakožto k pilířům autorčina duchovního domova. Ve svém celku představuje Orbis urbis pokus o obraz složitosti vnitřního i vnějšího světa. Vzdává hold literatuře a je výrazem vděku za spásonosnou moc umění. I Domov počátků, 395 s. II Jak se dějí pravdy, 288 s. III Představivost nelže, 210 s. IV Úsvit světa, 140 s.

Texterritorium volně navazuje na autorčinu předchozí knihu Textasis, vydanou rovněž v Karolinu, a podobně jako ona ohledává hranice a možnosti textu, slova, jazyka v protnutí literární vědy, psychoanalýzy a daseinsanalýzy. Základna, ono „území“, kde se tento pohyb odehrává, se však rozšiřuje. Na vzdálenějším chronologickém kraji sahá k symbolismu a dekadenci (Gide, Huysmans, Valéry), přes meziválečné období (Drieu La Rochelle, Green, Malraux) s komparativními přesahy (Canetti, Arthur Miller) a se samostatným oddílem věnovaným surrealismu (např. Char, Gracq, Mandiargues) dospívá k éře nedávné a současné (Tristan, Bernheimová, Orsenna). Uzavírá se obecnou úvahou o vztahu moderny a postmoderny a o jeho filosofických souvislostech. Autory a témata přes jejich historickou a estetickou různorodost propojuje ontologické pozadí, v němž je psaní a čtení dvojím, takřka totožným způsobem uskutečňování určité životní formy. V tomto rámci je text pro autorku jednou z podob univerza a druhého člověka, která vždy zas a znovu zve k naplňování vzájemnosti mezi světem a lidským bytím.

Textasis. Anagogie interpretačního vztahu je zápisem jistého existenciálního pohybu, jenž se děje v překryvu literárněkritické, psychoanalytické a pedagogické zkušenosti, které v autorčině pojetí spojuje jejich vztahová, dialogicko-hermeneutická, a tedy v jistém smyslu textová podstata. Autorka (1968), která studovala na Filozofické fakultě UK v Praze, na univerzitě Paříž VII-Jussieu a na École normale supérieure, rue d´Ulm, působí na Pedagogické fakultě UK, věnuje se souběžně románové a literárněvědné tvorbě a v blízkosti k fenomenologickým východiskům promýšlí příbuznost výše uvedených sfér zkušenosti vzhledem k jejich iniciačně-transformační hodnotě, díky které se i vztah s textem, který zčásti usouvztažňuje se vztahem terapeutickým, vřazuje mezi činnosti, jimiž lze čelit úpadku vysokého školství a jimiž pečujeme o sebe, o druhého a o svět.

Vyzrálá novela mladé autorky, známé dosud především kritikami francouzské beletrie, je pozoruhodnou prozaickou sondou do lidské psychiky. Mnohavýznamový titul je metaforou hledání odpovědi na základní existenciální otázky a výpovědí o tom, jaké naléhavosti nabývají pro člověka, který se ocitá na hraně mezi duševním zdravím a duševní poruchou.