„Odkdy jedeš po chlapech v kravatách? Líbí se ti jen chlapi, co vypadají, jako by chlapy v kravatách přepadali. Se zbraní.“ To byla pravda. V roce 2003 už jsem měla jasně daný typ. Klidně jsem mohla mít na srdci obří nápis „Hodným klukům vstup zakázán“. A právě proto jsem měla Kena Eastona zařazeného jako kamaráda. Býval fotbalovou hvězdou, voněl čerstvě vypraným prádlem, a ne zatuchlými cigaretami, a měl ve skříni víc kravat než tetování. Pche. NU-DA. Jenže čím víc jsem svého hezkého studijního kámoše poznávala, tím víc se mi nabízelo otázek. Otázek jako: Proč s nikým nechodí? Proč se vyhýbá lidskému doteku? Proč nenávidí všechno zábavné a báječné? Studentky psychologie v mém nitru se zmocnila posedlá touha dostat se Kenovi do hlavy, zatímco rozmazlený spratek ve mně byl posedlý touhou dostat se mu do srdce. Roku 2003 jsem objevila to jediné, co miluju víc než zlobivé kluky… Pořádnou výzvu.
