Učebnice kontrapunktu a fugy Antonína Rejchy byla vydána v Paříži ve dvou svazcích v letech 1824 a 1826 pod názvem Pojednání o pokročilé hudební kompozici (Traité de haute composition musicale). Českému čtenáři předkládáme český překlad této dobové učebnice v jednom svazku pod názvem Pojednání o kontrapunktu. Spis navazuje na české překlady Rejchových učebnic melodie (Pojednání o melodii, Togga, 2012; první francouzské vydání z roku 1814) a harmonie (Pojednání o harmonii, Togga, 2014; první francouzské vydání z roku 1818). Rejcha názvem učebnice poukázal na skutečnost, že po dvou předcházejících spisech se právě zde pojednávaná nauka dostává do nejvyšších pater teoretického a kompozičního hudebního vzdělávání. Obsah učebnice tvoří nauka o kontrapunktických technikách a formách, jejichž vrchol tvoří kompozice fugy. Rejcha se obrací k předcházející tradici kontrapunktu minulých staletí jenom z toho důvodu, aby se od základního popisu starých přísných kontrapunktických pravidel odrazil k formulování moderního volného kontrapunktu, v jehož rámci se zejména modernizovaná fugová technika a forma měla stát účinnou součástí dobové hudební kompozice. Rejchův originální návrh modernizace kontrapunktu a fugy je cenným dobovým pramenem nejenom o zásadních inovacích výuky hudebněteoretických a kompozičních disciplín na pařížské konzervatoři, ale pro dnešního čtenáře se může stát zdrojem podnětných informací vyzývajících k novým úvahám o Rejchově vlivu na využívání kontrapunktického myšlení v dobové kompoziční praxi. Předložená edice českého překladu Rejchova pojednání o kontrapunktu a fuze je doplněna o poznámky, kterými v první polovině třicátých let 19. století Carl Czerny jako překladatel učebnice do německého jazyka okomentoval v krátkém časovém odstupu od prvního pařížského vydání některá témata v bilingválním německo-francouzském vydání spisu u vídeňského nakladatele Diabelliho.

Popis není dostupný

Antologie představuje první české překlady z teoretických spisů hudebního skladatele Antonína Rejchy, pražského rodáka, které vznikaly v druhé polovině jeho života během druhého pařížského pobytu v letech 1808 až 1836. Rejcha je jedním z nejvýraznějších hudebních teoretiků první třetiny 19. století. Jeho spisy vytvářejí soudržný pedagogický systém a prostřednictvím dobových překladů do němčiny, italštiny a angličtiny se staly základními nástroji institucionálních pilířů evropské klasické hudby nejenom v Evropě. S oporou univerzitního vzdělání a srovnáváním s tvorbou J. Haydna a W. A. Mozarta se stal Rejcha kritikem vývoje dobové hudby a současně ve svých spisech demonstroval, v čem má spočívat skutečná hodnota hudební kompozice. Vybrané texty o melodii, formách, hudební myšlence nebo umění operního skladatele jsou sjednoceny v základní filosoficko-estetické podmínce – hudba je skutečným uměním jen v těch okamžicích, kdy o ní rozhoduje cit, a nikoli rozum.

Kniha manželky na odpis je satirickým příběhem o manželkách nahrazovaných manželkami mladšími, méně opotřebovanými a méně okoukanými, je to příběh o opuštěnosti, kompromisech, žárlivosti, nevěře, rodičovství a strachu ze stárnutí.