Pro mnoho dávných civilizací byly pohyby Slunce, Měsíce a planet složitým jazykem, jímž k nim promlouvaly mocné síly, řídící běh světa. Tyto civilizace sice postrádaly naše technologie k pozorování i výpočtům pohybu nebeských těles, přesto si však dokázaly poradit s předpovídáním polohy těles s ohromující přesností a jejich interpretace skrytých významů nás dodnes uvádějí v úžas. Kniha jednoho ze zakladatelů archeoastronomie nás v úvodní kapitole seznámí s principy, jimiž se řídí pohyb nebeských těles při pozorování ze Země, a se souvislostmi těchto pohybů se zeměpisnou polohou pozorovatele (v mírném pásu či například v tropech). Hlavním tématem knihy je pak místo nebeských jevů v myšlenkovém světě starých civilizací a jejich snaha o nalezení vesmírného řádu, která se odrazila i v mohutných a dnes i turisticky proslavených stavbách. Autor kriticky přezkoumává současné, často módou či honem za senzací diktované interpretace, a na příkladu tří civilizací se značně odlišnými podmínkami – stavitelů Stonehenge, Inků a Mayů – názorně ukazuje možnosti a problémy archeoastronomického zkoumání.
