Výbor rozhovorů s Václavem Havlem s novináři z celého světa z let 1964 a 1989. Z úvodního slova Anny Freimanové: "Je zajímavé, že téměř všechny rozpravy plynou v poklidné, přátelské atmosféře (výjimkou je hektický rok 1989) a že v nich zcela chybí konfrontační tón. Tazatel se většinou neprosazuje, otázky jsou přímé, jasné, spojené s aktuálním děním i s Havlovým osobním životem a uměleckou tvorbou. Pokud není třeba myslet na konspiraci, Václav Havel odpovídá také tak - otevřeně a spontánně. Nebojí se osobní roviny, ale udržuje si patřičný odstup. Novináři vnímají přirozenou Havlovu autoritu a respektují ho, nedochází k žádným pokusům o investigativní sondy nebo odhalení. Zajímavé je i to, že Václav Havel v tomto období vůbec nepřemýšlel o image, o tom, jak má na novináře, potažmo čtenáře zapůsobit, soustředil se především na precizní formulaci obsahu interview. Tázaný byl sice vždy vstřícný, slušný a novináře respektoval, ale většinou měl situaci pevně v rukou on, a co chtěl, to "si řekl". Velmi často lze i v novinových rozhovorech vysledovat myšlení "nahlas", pro Václava Havla typické, jímž trvale hledá smysl života a vlastní existence i pravdu. Nikdy nemlží. Malé středoevropské Československo se v centru pozornosti světových médií objevuje jen výjimečně. Zájem o to, co se děje na hranicích východní Evropy, nebyl a není samozřejmostí. Václav Havel svou tvorbou a svým vzdorem proti diktatuře dokázal tento zájem vzbudit a na svou zemi, v níž totalitní režim šlapal po lidských právech a svobodách, hlasitě upozornit. Svět byl (a stále je) plný daleko zajímavějších historických vírů a událostí, a proto každá zmínka o Československu hrála v cestě za demokracií důležitou roli. Václavu Havlovi musíme poděkovat."

Tento sborník dosud společně nepublikovaných projevů a vystoupení Václava Havla je časově orámován jeho možno říci kandidátským článkem z deníku Mladá fronta ze dne 19. ledna 1993 a završen slavným rudolfinským projevem, který přednesl 9. prosince 1997 na společném zasedání obou komor českého parlamentu. Ve všech je jejich dominantním rysem vpravdě etický rozměr, který se tento muž snažil do věcí veřejných a reálné politiky vtisknout. O Václavu Havlovi bylo u nás i ve světě napsáno nesčetně úvah, studií, oslavných tirád i hanopisů. O jeho skutečně lidském a trvale inspirujícím rozměru zjistíme nejvíc právě z jeho textů, které tvoří tuto knihu. Nestačí si ji přečíst jen jednou. Stojí za to se k ní vracet, protože její etický přesah je dosud nejen platný, ale při současných krizích, kterými nejen česká, ale i celá evropská společnost prochází, v ní nalezneme odpověď na otázky, které nás tak intenzivně sužují.

Popis není dostupný

Sborník vzpomínkových textů a rozhovorů k nedožitým osmdesátým narozeninám Olgy Havlové se snaží poskládat co nejreálnější obraz zakladatelky Výboru dobré vůle, první porevoluční první dámy, uznávané osobnosti disentu a v neposlední řadě manželky Václava Havla. Kniha navazuje na úspěšné vydání v Respekt Edici z roku 2008, které ovšem značně rozšiřuje. Poprvé publikovaný dopis Václava Havla zmiňuje překážky a konvence, které museli mladí manželé zpočátku překonávat, a nastiňuje rodinnou revoltu Václava Havla. Jádro sborníku tvoří mozaika vzpomínek a črt spisovatelů a publicistů a doplňuje ji několik nových rozhovorů s lidmi Olze blízkými. Důležitá kapitola je věnována Výboru dobré vůle, kam směrovala značnou část své energie. Svazek uzavírá vzpomínka na Olžiny aktivity v prostředí přátelského disentu, na svéráznou Svépomocnou lidovou knihovnu Hrobka, která se v recesistickém duchu věnovala brakové literatuře, pořádala kostýmované společenské akce s parodiemi, živými obrazy i excentrickými nápady, částečně jako obranu proti beznaději a represím komunistického režimu. Citace ze samizdatového časopisu Nový Brak jsou doplněny řadou fotografií Dagmar a Ivana Havlových, Jana Kašpara, Kateřiny Bajzíkové a dalších, z nichž většina nebyla dosud publikována. Sborník uspořádala Anna Freimanová.

Popis není dostupný