Spojení hluboké venkovské moudrosti, která už vymírá, a obrazů z ukrajinských dějin viděných zdola. Román od autora s ukrajinskými i českými kořeny zachycuje tříštivý, mihotavý a nejednoznačný obraz ukrajinské provincie, konkrétně regionu Polesí, ve vzpomínkách staré ženy. Vyprávěčka románu Marie je dcerou ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce. Rodinná kronika (složená ze silných obrazů a vzájemně provázaných příběhů) zpracovává nejen osudy ústřední rodiny, ale také širokou paletu dalších postav a figurek, které dohromady skládají pestrou románovou mozaiku života v (zejména) Volyňské oblasti Ukrajiny od dvacátých let dvacátého století de facto do současnosti. Plátno vyprávění je místy potrhané, popálené a tedy fragmentární, tříští se do menších příběhů osobnějšího rázu, do kterých někdy až brutálně pronikají dramatické "velké" příběhy východní Evropy. Sugestivní a místy velmi tíživý román má potenciál čtenáře strhnout svou divokostí a bezprostředností. "Vymítat děs je ženská práce," tvrdí Evropanka Alexeje Sevruka v uhrančivém vyprávění o tom nejdůležitějším, totiž o schopnosti přežít a dokonce se radovat, byť třeba na ruinách. V Polesí žijí a umírají Ukrajinci, Židé, Němci, Rusové i Češi ve všednosti katastrof, jako jsou války, či hladomor. Čtenář v mohutném dějovém toku jen lapá po dechu, tu tam snad vzpomene na klasika Issaca Bashevise Singera či na současnou hvězdu Guzelu Jachynu. A nedá se nic dělat, nejsilnějším hlasem současné česky psané literatury je tato kniha mladého ukrajinského autora. - Jáchym Topol "Velké dějiny se zde proplétají s osudem jednoho člověka. Není pochyb o tom, že se nacházíme v jedné ze Snyderových "krvavých zemí" (…) Jedním ze sdělení prózy se stává to, že také vše, co vypravěčka snese takříkajíc na jednu hromadu, je součástí (středo)evropské identity, součástí substrátu, z něhož se rodí." - Jan M. Heller "Nejsilnější hlas současné česky psané literatury!" Jáchym Topo

Povídkový soubor. Sevruk, český básník, překladatel a prozaik s ukrajinskými kořeny, píše miniatury a jeho hrdinové často zírají na svět jako žáby z kefíru. Není zde naděje, hlavní figura je rošťák, postavy jsou lhostejné, indolentní, lásky jsou předem odsouzené k zániku. Humor je temný - jen tak na okraj, aby se neřeklo. Hlavní hrdina symbolizuje něco, co nelze přežít, ale i v tom zůstává strach. A jako naděje nad vším stojí přesné povídky. Básník miluje v intencích, které si určil sám. Není zde místa pro nicotu: "Jako Chazaři do Kyjeva; tak jsme tady, říkají, tak nás ber, nebo ne."

Popredný umelec má zvyčajne potrebu vyjadriť sa pomocou básni z dvoch pohnútok: 1) aby pretavil do hutnej esencie slov zrnká svojej ľudskej skúsenosti a múdrosti, o ktoré sa túži podeliť s inými ľuďmi, a čitatelia po takých básňach siahajú najmä preto, aby z nich nabrali silu a odvahu pre svoj vlastný život; 2) alebo ako dokument o sebe a svojej ľudskej trýzni. Nuž, keď som dočítala poslednú stranu tejto zbierky básní, pochopila som, že je básnickým svedectvom toho druhého druhu. Celú jin-jangovú cestu svojho nového európskeho života v nej Paolo Zhang zdokumentoval modernými básnickými obrazmi, ale aj tým, ako v obrazoch odkrýva svoje rany: "Zrúcané domy možno znova postaviť / ale čo s ruinami v ľudskej duši?" pýta sa nás dnes už zrelý muž s dušou vystrašeného dieťaťa. A sám si na to odovzdane odpovedá: "Horúčka mi patrí, pretože sa bojím zamrznutia." Zároveň dovoľuje duši, aby mu vydala zo svojich hlbín spomienky na jeho dávnych predkov, aby nakoniec unikol zúfalstvu tým, že zmierlivo pripustí: "azda je svet naozaj tieňom jin-jangu". A vyznáva sa, akoby odprosoval svoju životnú lásku, pre ktorú kedysi opustil rodnú krajinu: "Viem, nedokážem splniť svoju prísahu nemám krídla nemôžem vzlietnuť a vziať ťa so sebou som iba vlk, ktorý prišiel zďaleka nenásytný, a preto dychtivo hľadajúci dychtivo hľadajúci, a preto nenásytný Stratil som rodný dom chcem sa s tebou túlať vyľudnenými ulicami." Marina Čarnogurská (z doslovu ku knihe)