Šumava tajemná, romantická a umírající? Tak ji znají všichni. Co takhle Šumava k smíchu? Právě do ní vás zavede Aleš Palán, známý jako Ten, který mluvil se samotáři. O Šumavě napsal knihu rozhovorů, esejů i román. Chyběl mu už jen ten průvodce. V něm se dozvíte i to, co jste vědět nechtěli. Proč je totemovým zvířetem Šumavy slon a největším místním smolařem Milouš Jakeš, že nejděsivější místo se nazývá Pohádka, jak se poznají cestující do Horní Vltavice a kde žijí samotáři. No tak vidíte.

Nepraktický mimoň s hlavou kdesi v oblacích. Vypasený prelát s nekonečným apetitem. Takové představy o duchovních má značná část naší společnosti. Ne, že by takoví lidé neexistovali, mezi faráři a farářkami ale najdeme i docela odlišné typy.Intelektuál, kterého potkáte nejspíš na hokeji nebo v hospodě. Zemědělec, který má nejvíc času o víkendu, protože jinak stále něco opravuje ve stodole, případně sedí za volantem kombajnu. Cvičitelka slepeckých psů, která chodí stejně ráda do kostela i nekostela. Rockový hudebník, který na rádiu pro mladé moderuje pořad o hardcorové muzice.I takové jsou osobnosti, které spravují české a moravské farnosti a sbory. Právě s takovými se setkáte v této knize. Kniha Ten farář je nějakej divnej přináší sedm rozhovorů s duchovními různých křesťanských církví (Filip Boháč, Alexandra Jacobea, Pavel Jäger, Pavel Semela, Sandra Silná, Petr Wagner, Jan Wirth). Ukazuje nejen jejich svébytné zájmy, ale i podobně nekonvenční způsob uvažování o víře i nevíře, o sobě i o nás. Dost možná je právě tohle ten způsob, jak přiblížit křesťanství lidem, pro které je návštěva kostela něčím zcela nereálným. Předpokládají totiž, že tam narazí na středověk. Ve skutečnosti tam nekonvenční vlasatý týpek s elektrickou kytarou v ruce rozvíjí nápady ohledně založení hobitího kláštera.

Knižní rozhovor s opatem želivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským (1912–1999) mapuje celý jeho život: dětství na Havlíčkobrodsku, seminární studia, vstup k premonstrátům, život v želivském klášteře za první republiky, válečná léta, profesorskou dráhu na humpoleckém gymnáziu, volbu opatem, zatčení (kvůli tzv. číhošťskému zázraku) a první církevní monstrproces, léta strávená v komunistických žalářích, práci lesního dělníka a topiče, tajné opatské působení, pád komunismu i návrat řádové komunity do želivského kláštera.Životní dráha opata Tajovského zrcadlí dramatické události, jimiž česká společnost během 20. století prošla. Ve svých vzpomínkách Tajovský zachycuje i řadu osobností, které potkal – ať už to byl Jakub Deml, Josef Florian, Jan Zábrana, Josef Beran, Jan Masaryk, Dominik Pecka, Josef Toufar, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Suzanne Renaud, Jan Zrzavý, Anastáz Opasek, Josef Zvěřina, Václav Renč, Pavel Tigrid či Václav Havel, ale také třeba Gustáv Husák. Jeho vzpomínky přinášejí jak cenná svědectví, tak varování budoucím generacím. Když se ho po pádu komunismu jeden z novinářů zeptal, zda odpustil svým trýznitelům z 50. let, odpověděl: „Odpustil jsem úplně všem. Odpouštíme totiž ze srdce, ale v paměti nám minulost zůstává, abychom v budoucnosti už nedopustili návrat takového zla.“ Opat Tajovský zemřel ve zdech svého milovaného kláštera na den přesně půl století poté, co se v Číhošti za zády P. Toufara pohnul křížek.„Je jedním ze zcela mimořádných svědků víry 20. století. Jeho postoj nikdy nepatřil k těm běžným – byl plný odhodlání, odvahy a schopnosti nést utrpení.“

Jak literární dílo dokáže ovlivnit osud čtenáře?Název této knihy je třeba vnímat spíše jako nadsázku. Rozhovory Aleše Palána vám totiž s největší pravděpodobností život nezmění. Přinášejí ale příběhy lidí, kterým se něco takového poštěstilo. O svém životě otevřeně mluví bývalá sexuální pracovnice, tatínek nemocného syna, farářka, majitel undergroundového vydavatelství, prodavačka v supermarketu, autor detektivek nebo zdravotní sestra. Všem stačilo si ve správný čas přečíst tu správnou knihu a život se jim zcela proměnil. Najednou bylo možné najít cestu ze slepé uličky, aktivizovat se, vyrovnat se s nepřízní okolí, nebo dokonce sám se sebou. Stává se to možná zřídka, ale kniha má stále moc měnit lidské osudy. Jen je potřeba jí věřit. A otevřít ji.Vítěz ceny Magnesia Litera za publicistiku 2017 a 2020

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová. Kniha získala cenu Magnesia Litera 2020 - Litera za publicistiku

Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost. G. K. Chesterton kdysi napsal slavnou obranu ohromných maličkostí, které přehlížíme. Aleš Palán napsal svěží obranu našich každodenních slabostí, u nichž stačí už jen kousek (kdybys udělal, pane Bože, jen malý zlepšovák), aby dostaly opačné znaménko. Nejsme tak špatní, jen zkrátka máme na víc.

Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál i v Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Kromě toho je autorem řady rozhlasových her, několika sbírek veršů, povídek a románů...

V rozsáhlém rozhovoru Aleše Palána vzpomínají synové básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka a básnířky Suzanne Renaudové na své rodiče, desítky jejich přátel, významných osobností české kultury, na dětství prožité ve Francii i v Petrkově u Havlíčkova Brodu, který se v jejich vyprávění stává ústředním místem, v němž se protínají životy a osudy mnoha klíčových postav české kultury 20. století.

Komplet čtyř knižních bestsellerů Aleše Palána za zvýhodněnou cenu. Obsah kompletu: Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce či na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Rozhovory se šumavskými poustevníky, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. Fotografiemi knihu doplnil dvojnásobný vítěz Czech Press Photo Jan Šibík. Kniha roku 2018 v anketě Lidových novin. Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán za nimi rok a půl jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. Vítěz kategorie publicistika Magnesia Litera 2019. Knihu doprovázejí fotografie finalistky Grand Czech Design Johany Pošové. Málokdo projde životem bez šrámů. Někomu toho ale osud naložil tolik, že si nedovedeme představit, jak to může unést. Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, si povídal známý spisovatel a publicista Aleš Palán. Nejsou to přitom rozhovory o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a především o naději. Autorkou fotografického doprovodu je oceňovaná fotografka Alžběta Jungrová. Neopakovatelné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině. Jsou nám mnohem blíž, potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera Aleš Palán a jeho další kniha rozhovorů s lidmi, kteří si vytvořili malý osobní svět, fascinující vesmír, kde platí jejich vlastní pravidla. Publikaci doprovázejí fotografie renomovaného fotografa Karla Cudlína.

Umění se dá najít na nečekaných místech. František má pomalovaný celý dům včetně branky a plotu. Vlasta žije ve starém domě a z jeho oken kreslí fáze měsíce, na vylisované listy maluje znaky měst a starými papíry, kam před půlstoletím zaznamenala příběhy vymyšlené rodiny, zatápí v kamnech. Pavel má vymyšlenou celou soustavu zemí, kreslí pro ně budovy i krajinu, dlouhá desetiletí zaznamenává počasí a ve volné krajině sází borovice. Lorenzo maluje výhradně vlaky, trolejbusy a tramvaje, má je na teniskách a prý i na trenýrkách. Všichni malují, protože musí. Tvoří art brut nebo konceptuální projekty, přestože mnozí ani netuší, že něco takového vůbec existuje. Jsou v tom sami, a proto je jejich dílo jedinečné a nezaměnitelné. A jejich příběhy? Ty jsou ještě silnější. Spisovatel a publicista Aleš Palán navazuje na své úspěšné knihy o samotářích či městských robinsonech - tentokrát se vydal do ateliérů, dílen a kutlochů a vyzpovídal sedm lidí, pro něž mezi životem a tvorbou není příliš velký rozdíl.

Popis není dostupný

Vztah mezi matkou a dcerou patří k těm nejdůležitějším, ale také nejsložitějším. Co dělat, pokud se mateřská láska vůbec nenastartuje a místo vřelosti přijde odmítnutí? Jak se na vztahu mezi matkou a dcerou projeví, když do něj vstoupí vnější agrese? A naopak, jaké to je bát se devastujícím způsobem o svou dceru? Nechápat ji, ztrácet ji. Je to boj, ve kterém je dovoleno úplně všechno? Rány z takového střetnutí nelze jen tak zacelit. Pětice dívek a žen, se kterými hovořili Aleš Palán a jeho dcera Anna, hledá svou cestu, jak se vypořádat s nákladem těžkostí. Jsou mladé, ale to, co mají za sebou, by vydalo na devět životů. Do těch jejich něco zasáhlo. Možná to byl osud, dispozice, jedno chybné rozhodnutí, hloupá souhra okolností. Poznamenalo to ženy samotné i vztahy, které navazují. Přesto jsou stále dcerami a některé z nich už také matkami. Navzdory všemu se pokoušejí vyslovit: "Mami, miluju." Navzdory všemu to samy potřebují slyšet. Fotografie v knize jsou dílem renomované fotografky Libuše Jarcovjákové.

Pro skauty, trampy a toulavý lid s batohem na zádech všeobecně je Miloslav Nevrlý (1933) určující osobností. Jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které podnikal od padesátých let, inspirovaly zástupy následovníků - někteří z nich jsou populární cestovatelé, jiní skromní tuláci, kteří o svých prožitcích mlčí, ale svůj život jimi naplňují neméně intenzivně. Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, jim byl příkladem, že se neznámými končinami dá chodit bez map, nenosit s sebou v batohu v podstatě nic, vydat se nejistotám a nalézt tak radost a smysl. Byl to právě on, kdo po odsunu německého obyvatelstva v podstatě znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor a napsal o tom ceněnou Knihu o Jizerských horách. Byl to on, kdo naučil čtenáře Karpatských her hrát hry na poutníka s lehkým srdcem či na jitřní radost; mnoho lidí tvrdí, že tato útlá kniha jim doslova změnila život. Miloslav Nevrlý završuje devadesát let svého života v obdivuhodné fyzické i mentální kondici. V knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky nad rámec toho, co o nich dosud napsal. Hovoří také o víře, o práci (lépe řečeno o zaměstnání) v libereckém muzeu, o své rodině a přátelích. Zejména pak vzpomíná na výpravy do osamělých hor, jakých je dnes už tak málo. V knižním rozhovoru nazvaném Náčelník dokládá, že užitek z cest je možné čerpat v každém věku, pokud duše zůstane dychtivá. To vše koření vrchovatou dávkou humoru. Knihu doplňují dosud nepublikované fotografie z rodinných alb. Pro tuláky všeho druhu je Miloslav Nevrlý beze sporu legendou. Pro ty, kteří o cestách jen sní, může být tento rozhovor skutečným objevem. I dnes je totiž možné být přírodě blízko, zažívat ji a chápat. I dnes je možné prožít naplněný život.

Mnozí z nich jsou vlastně průkopníci, zakladatelé žánru. Právě oni tvoří první českou (československou) folkovou generaci. Vystupovat začali ještě před normalizací, proti které se pak jako jeden muž - či žena - vymezovali. Jejich písně svým dílem přispěly ke změně režimu, nebo alespoň k tomu, že se to tady dalo jakžtakž vydržet. Ani dnes nežijí ze zašlé slávy, mnozí z nich tvoří a vystupují dál a jejich nové skladby se nekrčí ve stínu dřívějších hitů. Stále mají co říci. Publicista Aleš Palán proto pětadvaceti z nich položil otázky, které se běžně nedávají. Vznikl tak jakýsi folkový kádrový dotazník. Odpovědi jsou pestré jako sami písničkáři: zadumané, vtipné, i mírně ulítlé. V knize 25 na pamětnou odpovídají Jan Burian, Jiří Dědeček, Ivan Hlas, Zuzana Homolová, Jaroslav Hutka, Ivo Jahelka, Michael Janík, Slávek Janoušek, Petr Linhart, Pavel Žalman Lohonka, Karel Markytán, Vladimír Merta, Zuzana Michnová, Bohdan Mikolášek, Michal Němec, Jakub Noha, Miroslav Paleček, Oskar Petr, Vít Sázavský, Jiří Slíva, Jiří Smrž, Vlastimil Třešňák, Ivo Viktorin, Dagmar Voňková a Zdeněk Vřešťál. Závěrečným bonusem jsou pak odpovědi dnes nejdéle sloužícího českého písničkáře - Jiřího Suchého.

Neopakovatelné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině. Jsou nám mnohem blíž, potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Třeba někdo takový žije hned ve vedlejší bytovce. Jistě, každý člověk je jedinečný, ale - málo platné - někteří lidé jsou zkrátka jedinečnější. Co spojuje sedm lidí, jejichž příběhy byly shromážděny v této knize? Není to přímo samota jako u samotářů, kteří se stáhli z civilizace do lesů, močálů a hor. Jisté poodstoupení tu ale přesto nacházíme. "Neměl bych sílu jít s proudem, a už vůbec ne proti proudu," říká jeden z nich. Všichni si vytvořili malý osobní svět, fascinující vesmír, kde platí jejich vlastní pravidla. Jsou na dosah ostatním, a přesto tak daleko. Nebo snad vysoko? Některé jejich historky jsou neuvěřitelné, ale autor knihy jim věří. Proč by si člověk nemohl koupit šest tygrů ve slevě, kreslit ve spolupráci s plísní nebo najít skutečný smysl života? Víte snad o něčem, co by bylo důležitější?

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? S šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru... Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… Rozhovory doprovázejí fotografie přední české fotografky Alžběty Jungrové.

Může virus zemřít? A jak se z virů chcípáčků stávají světoví šampióni? Máme se obávat silného státu? A jaký smysl má mýlit se? Pandemie nemoci covid-19 přináší záplavu otázek, ale málo jasných odpovědí. Komu věřit, když je všude plno "odborníků"? Publicista Aleš Palán se rozhodl "uvěřit" člověku, který s viry žije skoro celý profesní život. Rozhovor s předním českým biochemikem a prorektorem Karlovy Univerzity Janem Konvalinkou je výletem do světa vědy, smrtících virů, i nevědeckých fám; do zákulisí koronavirové pandemie i chyb, kterých jsme se dopustili. V neposlední řadě nahlédneme do života kluka ze severu Čech, který se původně chtěl stát egyptologem, aby se nakonec ocitl ve světě neviditelných zabijáků. Jeho nadhled i humor ale dávají naději, že vědění je silnější než strach. S fotografem Janem Šibíkem se autor rozhovoru Aleš Palán sešel poprvé na Šumavě při práci na bestselleru Raději zešílet v divočině a knize esejů Návrat do divočiny. Knihu rozhovorů s Janem Konvalinkou rámují fotografie karantény z jara 2020, které Šibík pořizoval od prvního do posledního dne.

Bestsellery Aleše Palána Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak v kompletu s audioknihami. Raději zešílet v divočině Aleš Palán foto Jan Šibík Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. Kniha zvítězila v anketě Kniha roku Lidových novin 2018. Audioknihu čte Igor Bareš, Norbert Lichý, Jana Stryková, David Novotný, Petr Čtvrtníček, Leoš Noha, Vilma Cibulková a Stanislav Šárský. Jako v nebi, jenže jinak Aleš Palán foto Johana Pošová Samotáři nežijí jen na Šumavě. Autor představuje dalších osm solitérů žijících stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Najdeme zde rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Kniha získala ocenění Magnesia Litera v kategorii publicistika za rok 2019. Audioknihu čte Igor Bareš, Hynek Chmelař, Jan Vlasák, Miloslav Maršálek, Aleš Procházka, Miroslav Táborský, Jan Kolařík a Petra Bučková.

Nový román známého publicisty a spisovatele Aleše Palána zavádí čtenáře do prostředí domácího hospice.Jeho hlavní hrdinka, mladá žena pečující o umírající, řeší své „běžné“ vztahové a životní problémy, jen se často nachází tváří v tvář smrti v emočně náročných situacích. Děj, odehrávající se během jednoho dne, se vyznačuje velkou intenzitou a spádem a zachycuje vedle existenciálních i celospolečenské problémy, jako je dědictví komunismu či privatizace a „podnikání“ v devadesátých letech.

Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Druhé vydání úspěšné knihy rozhovorů zakladatelky hospicového hnutí v České republice Marie Svatošové se spisovatelem Alešem Palánem doplnil jeden z nejuznávanějších současných českých fotografů Jindřich Štreit desítkami svých fotografií hospiců. "Chodím tu pokoj od pokoje. Hospic je klidové zařízení. Povětšinou pokoje po jednom člověku. Všichni jsou velice milí, přátelští. Co člověk, to příběh. Rád si povídám s klientem, ale i s personálem. Z obou stran slyším jen chválu. Žádné napětí, klid, pohoda, řád. Za klienty přijíždí pan farář. Areál je na kraji města. Součástí je tu krásná zahrada. Klienti mají volný pohyb. Co víc si v tomto životním období přát?" popisuje fotografování v jednom z hospiců Jindřich Štreit. S myšlenkami hospicové paliativní péče přišla u nás před lety právě Marie Svatošová. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. V mnoha hospicích najdeme citát: "Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny." Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou. "Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát," říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. "Nicméně přeji všem pevné zdraví," dodává.

Již páté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, opět s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal jedinečné příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál. Výsledkem jejich návštěv je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.

Shromáždění na pražském Albertově, euforický pochod po nábřeží a následný masakr na Národní třídě vstoupily do dějin. Kniha Ten den: 17. listopad 1989 shromažďuje více než dvě stě přímých svědectví demonstrantů zkušených, ale i těch, kteří ten den vyšli do ulic poprvé, organizátorů i řadových účastníků, náhodných kolemjdoucích, zasahujících policistů i povolaných záchranářů. Jak prožili 17. listopad a co od něj očekávali? S jakými myšlenkami ráno vstávali a jakou budoucnost viděli před sebou, když byla demonstrace rozehnána a sčítaly se šrámy? Na čtenáře tak nemluví oddělení aktéři 17. listopadu 1989, ale sám tento den. Dává slovo známým i neznámým aktérům událostí, tedy i těm, kteří o svých zážitcích dosud nikdy veřejně nehovořili. Jejich vzpomínky doprovází rozsáhlý a z naprosté většiny doposud nepublikovaný obrazový materiál v podobě fotografií, dopisů, deníkových záznamů, oficiálních dokumentů či maleb. Ten den: 17. listopad 1989 má současným čtenářům umožnit toto zásadní datum zprostředkovaně zažít, zpřítomnit a přiblížit dnešku odkaz revolučních dnů a těžce nabyté svobody.

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.

Popis není dostupný

Další kniha přednášek Rudolfa Steinera pronesených ve dnech 11. až 22. srpna 1924 v Torquay.