Kniha naplňuje badatelské desideratum týkající se Heideggerovy údajně nedostatečné tematizace problematiky těla a tělesnosti, jež mu bývala vyčítána hned od vydání spisu Bytí a čas. Heidegger se tělem nezabýval, protože jeho zájem náležel otázce bytí, nikoli jakémukoli privilegovanému jsoucnu. Tělo pro něj není filozoficky hodným "předmětem" zkoumání už jen proto, že ho lze pouze popisovat, nikoli vysvětlovat, což znemožňuje seriózní snahu o vypracování něčeho jako "nauka" o těle. Požadovat tudíž od Heideggera cosi jako "fenomenologii těla" je nepochopení jeho myslitelského záměru. Za základ předloženého pokusu o rekonstrukci domnělého Heideggerova pojetí těla a tělesnosti slouží jednak dvě nietzschovské přednášky ze třicátých let 20. století, jednak dva z tzv. Zollikonských seminářů z roku 1965, které Heidegger vedl společně se švýcarským psychologem Medardem Bossem. Tělesnost se v nich ukazuje jako způsob lidského bytí ve sdíleném světě mající význam "projevovat gesta tvářnosti". Z hlediska existenciální analytiky z knihy Bytí a čas by tedy tělo spadlo pod rubriku existenciálu "rozpoložení".

Popis není dostupný

Kniha seznamuje s málo známou, avšak o to pozoruhodnější fází myšlení Martina Heideggera bezprostředně po vydání jeho knihy Bytí a čas, kterou se mu nepodařilo dokončit zejména z věcných důvodů. Proto se pokusil vykročit novým směrem k tematizaci lidské existence na základě vyšetření tzv. antropologické diference mezi člověkem a zvířetem, jak to prováděla soudobá módní filosofická antropologie, proti které se Heidegger snažil vymezit, byv k ní neprávem řazen již svým učitelem Edmundem Husserlem. Tomu věnoval velkou část semestrální přednášky nazvané Základní pojmy metafyziky: svět - konečnost - osamělost ze zimního semestru 1929/30, ve které usiloval o ryze filosofické promyšlení podstaty života: považoval život za způsob bytí zvířete a rostliny - v protikladu k existenci, která právě označuje způsob bytí člověka. Tyto různé způsoby bytí se odlišují zejména v tom, jak je v nich daný svět označující celek zřejmosti jsoucna jakožto jsoucího. Zatímco člověk existuje světa-tvorně, zvíře žije tak, že je ochuzeno o svět. Třetím typem je pak ještě kámen, který je o svět naprosto připraven. Ačkoli samotný Heidegger považoval tuto fázi svého myšlení za svého druhu slepou uličku, je opravdu hodné pozornosti a ocenění, že dokázal originálním způsobem vymyslet a předložit metafyzický pojem života. Byť neuspěl, přesto slouží jako velká myšlenková inspirace a vposled i jako chvála filosofie.

Animal excentricum. Přehled klasiků filosofické antropologie je přehledová publikace uvádějící do základních směrů a myšlenek filosofické antropologie, jednoho z populárních myšlenkových směrů ve 20. století. Snaží se zaplnit mezeru chybějící či nedostatečné výkladové literatury věnující se právě této tradici, jež zažívá svého druhu oživení zájmu. Zcela charakteristická je snaha uvedených autorů spojit výzkumy a zjištění duchovních, sociálních a přírodních věd za účelem vypracovat jednotnou ideu člověka, kterou lze pak prakticky aplikovat na organizaci lidských institucí. Výklad sleduje vůdčí postavy tohoto filosofického směru a jejich buď hlavní díla, nebo klíčové pojmy. Zvolenými hlavními představiteli filosofické antropologie jsou ryze filosofující Max Scheler, Helmuth Plessner a Arnold Gehlen, jakož i představitelé více biologické větve Jakob von Uexküll, Adolf Portmann a F. J. J. Buytendijk. Základními pojmy jsou osoba, duch, svět, osvětí či Umwelt, niternost, život, jednání, řeč a další. Kniha má ambici posloužit jako svého druhu úvodní a učební text, který by mohl zpřístupnit filosofickou antropologii v její klasické podobě a vypracování širší veřejnosti.

Popis není dostupný

Kniha analyzuje málo probádanou fázi myšlení německého filosofa Martina Heideggera, během které se formovaly jeho úvahy týkající se moderní techniky a vědy, jež ho proslavily po druhé světové válce. Heidegger určuje bytostnou povahu techniky termínem Machenschaft, který lze kvůli významovému určení „moc“ a „zhotovování“, jež se ozývají v tomto německém slově, souhrnně tlumočit jakožto „disponující zhotovenost“. Mocenský a manipulativní rys techniky odkazuje k vůdčí roli univerzálního metafysického principu „bytí“ a technika je právě jeho konkrétním epochálním určením. Povaha a role techniky v poměru k určení lidskosti člověka se tak ukazují být záležitostí ontologickou a člověk je jimi zasažen především v podobě novověké vědy, jejímž základním charakterem je mathématičnost. Podstatným přínosem práce je vykázání dějinných předpokladů Heideggerových úvah, jež krystalizovaly během dialogu s myšlením Ernsta Jüngera a Friedricha Nietzscheho.

Fenomenologická ročenka 2019 navazuje na předchozích osm ročníků Ročenky pro filosofii a fenomenologický výzkum, která vycházela mezi léty 2011-2018 a jejímiž vydavateli postupně byli Aleš Novák a Ladislav Benyovszky. Přistoupili jsme nejen k praktičtějšímu zkrácení názvu, ale i k implementaci elementárních standardů pro vydávání akademických textů, a to jednak formou zřízení redakční rady ročenky, jednak standardizovaným procesem anonymního posouzení textů, který sluje peer review proces. Letošní ročník ročenky byl ve znamení 130. výročí narození Martina Heideggera a zároveň 30. výročí od vydání jeho posthumního a druhého hlavního díla Beiträge zur Philosophie (Vom Ereignis) v roce 1989, kdy se připomínaly jeho sté narozeniny. Za tímto účelem byli osloveni vůdčí světoví badatelé věnující se dílu a myšlení Martina Heideggera, aby speciálně pro naši ročenku napsali své studie, ve kterých diskutují vliv a odkaz uvedeného Heideggerova spisu, který stále ještě není dostatečně doceněný v odborné debatě. Po vší kontroverzi, kterou s sebou přineslo zveřejnění Heidggerových tzv. "černých sešitů" v roce 2014, se totiž zapomnělo, že Heidegger je také, ba především jedním z největších filosofů 20. století.

Tisková zpráva o našem prezidentovi Ježíši z Nošovic je aktuální, místy až provokativní biblickou parafrází. Dávný příběh o Ježíši Nazaretském zasazuje do kulis současného Česka, především ale staví dnešního čtenáře před nově obnažené pointy dávných evangelijních příběhů a výroků. Jak v předmluvě uvádí prof. Martin C. Putna, v Parabibli jde o rozlousknutí jádra biblických textů ze slupky jejich dobového kontextu a o jejich nové „zabalení“ do současné literární formy. Evangelický teolog Alexandr Flek je známý jako překladatel Bible21, bestselleru roku 2009. Tentokrát ale namísto snahy o maximální přesnost překladu volí jiný přístup: aktualizované převyprávění. Reflektuje tak původní záměr biblického textu: vyprovokovat čtenáře k reakci, překvapit, konfrontovat, rozesmát nebo rozčílit. Parabible je tedy dílčí, zaujatou, subjektivní, ale vážně míněnou odpovědí na otázku: Jak by mohl vypadat Ježíšův příběh, kdyby se odehrál dnes.

Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož, která se však objevuje v Nietzscheho díle až od druhé poloviny roku 1881, veřejně pak dokonce až od roku 1882, a proto nemůže platit za svorník celé jeho tvorby. Předložený pokus o interpretaci této - podle Nietzscheho slov - "nejtěžší myšlenky" či "myšlenky myšlenek" však není pouze historickým komentářem konkrétních pasáží z Nietzschova díla (nepublikované zápisy z pozůstalosti z roku 1881, spis Radostná věda z roku 1882, třetí díl knihy Tak pravil Zarathustra z roku 1884, sporadicky i zápisy z pozůstalosti z let 1885-1888), nýbrž vpravdě filosofickou interpretací nesenou jasnou tezí, že v základu lidské existence spočívá strach, se kterým se filosofie - primárně v podobě tzv. první filosofie neboli metafysiky - vyrovnává. Pokoušíme se tak demonstrovat interpretační tvrzení, že Nietzschova myšlenka věčného návratu téhož představuje jednu z podob vyrovnávání se s bazálním lidským strachem, a proto je též jednou ze základních pozic v rámci západní metafysiky, která je - vedle, či na rozdíl od umění, (přírodo)vědy, politiky, zábavy atd. - jedním ze specificky lidských způsobů, jak se vyrovnávat se strachem a být vpravdě svobodný.

Rok 1945 přinesl Neratovicku, stejně jako celé naší vlasti, především osvobození od nacistické nadvlády. Ukončení šesti let ponižujícího protektorátu, šesti let plných plíživého strachu a obnažených lidských charakterů, šesti let, během nichž bylo zavražděno mnoho našich občanů v koncentračních táborech, na popravištích, na frontách 2. světové války. Bohužel, dnem 22. března 1945 se Neratovice přidružily k místům, jež zaplatily válečnému běsnění další nechtěnou daň z krve a lidských životů. Bombardování Neratovic, spojené s ještě ničivějším leteckým útokem na nedaleké Kralupy nad Vltavou, bylo dlouhá léta zmiňováno jen v několika stále dokola se opakujících stručných větách. Do roku 1989 sloužila tato událost hlavně k podpoře protizápadní propagandy. V uplynulých 25 letech byly sice zveřejněny dobové zápisy z místních kronik a několik vzpomínek pamětníků v různých tiskovinách, ale hlubší, obsáhlejší a především nestranné zpracování této tragédie chybělo. Vzhledem k nadcházejícímu sedmdesátému výročí událostí roku 1945 se město Neratovice rozhodlo vytvořit samostatnou publikaci, pojednávající o konci 2. světové války v našem městě, částečně na památku našich padlých spoluobčanů a částečně pro doplnění poznání historie Neratovic a jejich okolí. Důležitou a velmi cennou částí knihy jsou vzpomínky pamětníků z řad stálých i bývalých občanů naší obce. Pamětníků, kterých nezadržitelně ubývá a jejichž vzpomínky nás přímo uvádějí do děje smutných i radostných událostí roku 1945 v Neratovicích.

Fenomenologická filosofie patří v naší zemi stále k jedné z nejrozšířenějších specializací a předložený svazek prezentuje širokou paletu témat aktuálního výzkumu uskutečňovaného na rozličných pracovištích, který demonstruje životaschopnost a relevantnost tuzemské fenomenologie. Svazek obsahuje ukázku možné diskuse mezi fenomenologickou a analytickou filosofií, mezi fenomenologickým a kognitivně-vědním výzkumem, dále dva příklady konkrétních analýz tělesnosti a konečně též experimentální texty, jež mají ambici překračovat rámec autoritativního korpusu fenomenologických textů a provádět samostatné výzkumy konkrétně možností topologického uvažování, deskripce psychedelických stavů mysli a transformativního myšlení.

Čtvrtý svazek "Ročenky pro filosofii a fenomenologický výzkum" obsahuje příspěvky k aktuální polemice nad dílem Martina Heideggera po vydání jeho kontraverzních zápisníků označovaných jako "černé sešity". Dále obsahuje speciálně pro naši Ročenku napsanou studii od Friedrich-Wilhelma von Herrmann, dlouholetého vydavatele sebraných spisů Martina Heideggera, která je opravdovým desiderátem tuzemského bádání, neboť je uvedením do druhého hlavního spisu M. Heideggera "Beiträge zur Philosophie (Vom Ereignis)". Na to navazuje Ladislav Benyovszky studií o tématu "posledního Boha", které je v rámci uvedených "Beiträge" závěrečnou částí neboli "fugou", a proto mu pravděpodobně náleží hlavní pozornost při jejich výkladu a pochopení. V theologickém duchu navazuje studie Jany Kružíkové na téma vztahu fenomenologie a theologie v ranějším díle M. Heideggera. Samostatný oddíl představuje série tří studií Jakuba Šenovského k dílu kardinála Mikuláše Kusánského. Taťána Petříčková ve své studii k Paradoxu herce sleduje motiv mimésis v diskusi mezi Platónem a současným belgickým fenomenologem Marcem Richirem. Závěrečná studie Ondřeje Váši je věnována geologickým metaforám v německé kunsthistorii 19. a 20. století a navazuje na jeho předchozí studii ve třetím svazku Ročenky z roku 2013. Autoři: Aleš Novák, Ladislav Benyovszky, Jana Kružíková, Taťána Petříčková, Jakub Šenovský, Ondřej Váša, Friedrich -Wilhelm von Herrmann

Filosofie se rodí v dialogu a pouze v něm zůstává nadále živá. Klást otázky patří k základnímu étosu opravdové filosofické práce, která se nesmí zastavit před žádnou autoritou. Klást filosofické otázky Martinu Heideggerovi se často však redukuje na (vposled oprávněné) morální a politické ostouzení, obviňování a odmítání bez samotného zabývání se záležitostí jeho myšlení. Nicméně politické pohoršení tak při vší legitimnosti mnohdy slouží pouze jako alibismus maskující skutečnou neochotu či neschopnost zabývat se jeho náročným, a přeci přínosným filosofováním. Když je Heideggerovo myšlení poctivě a kriticky dotazováno „sine ira et studio“, ukazuje se jako produktivní a inspirativní. Mezinárodní kolektiv autorů představuje nové perspektivy, ze kterých recentní badatelský zájem pohlíží na konkrétní aspekty Heideggerova myšlení. Autory jednotlivých kapitol uvádějících Heideggerovo myšlení do konkrétních forem dialogu jednak s jinými dějinnými autoritami, jednak speciálně s novověkou (přírodo)vědou, jsou Ladislav Benyovszky, Jana Kružíková, Jakub Marek, Aleš Novák, Peter Trawny a Holger Zaborowski.

Filosofie ztratila čtenáře, kterým nemá co nabídnout pro jejich moudrou orientaci ve světě. Specializovaná pojednání o „problémech“, které nezajímají už ani „odborníky“, neosloví jednotlivce při jeho konkrétním úsilí o porozumění tomu, kým sám je a co ho obklopuje. Chce-li filosofie mít opět své čtenáře, nemusí se však lacině podbízet banalizacemi nebo podkuřováním módním kulturním úkazům, které zmizí rychleji, než se objevily, a po kterých záhy neštěkne pes. Navzdory zkušeností potvrzované představě, že intelektuál je člověk hovící si v utrpení, ošklivosti, cynismu a sebelítosti, dospívá opravdu filosofické myšlení ke konstatování potřeby lásky, radosti, klidu a smíru jakožto lidskost člověka původně charakterizujících nálad či postojů. Koho se tato zjištění dotýkají, urážejí či rozčilují, právě tomu je určena kniha inspirovaná barokním žánrem „emendací“, tzn. nápravy lidského myšlení. Neboť to jediné, co lze v lidském životě změnit, je smýšlení. Kdo chce měnit svět, sám potřebuje pomoc, která spočívá v lásce a smíru se sebou i svým životem, jež takovému člověku patrně ze všeho nejvíc schází.

Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum je novou publikační platformou živého bádání v oblasti české a slovenské filosofie. Autory druhého svazku jsou Ladislav Benyovszky, Tomáš Holeček, Jakub Marek, Aleš Novák, Jaroslav Novotný a Václav Zajíc. Ve svých příspěvcích pokaždé jinak, ale vždy konkrétně dokáží odpovídat na otázky zkoumající živost, životaschopnost, a tedy poctivost dané filosofické pozice, tematizace a práce.

Třetí ročník Ročenky pro filosofii a fenomenologický výzkum měl opět tři hlavní bloky: První se věnoval myšlení Edmunda Husserla (mj. přináší komentář k Husserlovu pojednání Filosofie jako přísná věda, které vychází zároveň s Ročenkou III/2013), druhý tematizoval „limity transcendence“ (konkrétně na příkladech díla Maxe Picarda, Egona Bondyho a filosofického zenu-buddhismu) a ve třetím byly představeny dílčí studie k filosofické antropologii, filosofii logiky a kunsthistorii. Autory svazku III/2013 jsou Aleš Novák, Richard Zika, Taťána Petříčková, Nicol Svárovská, Petra Táboříková, Radek Suchý, Václav Zajíc, Josef Matoušek, Tomáš Holeček a Ondřej Váša.

Neratovice – město na Labi, město u Spolany. Novodobou historii tohoto moderního města v průběhu jedné generace od roku 1990 až do roku 2010 mapuje publikace nazvaná Neratovice 1990-2010. Za tu dobu se zde zlepšilo životní prostředí, zkvalitnilo zdravotnictví a sociální péče, vzniklo střední školství, rozvinula se obchodní síť, rozšířilo se dopravní spojení a město oživily některé kulturní projekty. Skupina místních nadšenců již mnoho let chodí po Neratovicích a proměny tohoto pulsujícího města zachycují objektivy svých fotoaparátů. Z jejich materiálů byla sestavena tato zajímavá publikace.

René Descartes bývá označován za otce novověkého racionalismu, ale poctivý pohled na jeho mladistvé dílo ukazuje roli zdánlivě iracionálních motivů jako sen, fantasie, afekty atd. na jeho myslitelský vývoj. Detailní rozbor Cartesiových nejranějších filosofických zápisků z let 1618-1620 předvádí komplexně barvitý barokní svět zaplněný hudebními proporcemi, mikro- a makrokosmickými analogiemi, anamorfickými iluzemi, bezmála magickými experimenty, legendami o rosenkruciánech, sofistikovaným uměním paměti ad., které bychom od učebnicového racionalisty nečekali. Vůbec poprvé se zde pojednává např. o jeho spise Hudební kompendium a předkládá se ucelená interpretace části Pravidel pro vedení rozumu datované do roku 1620. Descartesův koncept zázračné vědy tak poprvé v tuzemském prostředí seznamuje s neznámou genezí jeho života i díla.

Při každé opravdové filosofické tematizaci se zároveň naskýtá otázka, proč a k čemu filosofie? Filosofie není žádnou licencí ani zárukou jistoty nebo blaženosti. Není profétismem, není to zaslepená přesvědčenost víry ani vulgární fanatismus vědy. Filosofie je mnohem spíše příčetným a střízlivým usilováním o svobodu, dbalou bdělostí nad tím nepatrným, co nikdy není pouze zdánlivé. Filosofie musí být jako řemeslo, do kterého se svým žitím zacvičujeme, proměňujíce tím jak sebe samé, tak i ono řemeslo. Bez této transformace je filosofie nadobro zbytečná. Filosofie musí odpovídat tomu, co dávno vyslovil mudřec Periandros: meleta to pan - vše je zácvik.

Popis není dostupný

Pražský německý básník Rainer Maria Rilke tak jako nikdo postřehnul fenomén ztráty věci, čili to, že obecný význam slova věc se přestal člověka týkat. S tím souvisí zásadní proměna západní kultury, pro kterou se vžilo označení nihilismus. Ztráta věci se odehrává za současného vzmachu techniky do role určujícího ontologického principu. Jediným adekvátním prostředkem a positivní alternativou vůči tomu je podle Rilkeho umění, povýtce básnění. Roli básníka Rilke zakládá v souvislosti s motivem noci a blízkosti, z níž se právě věc jako taková vytrácí.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově "svět" označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Předložená studie se snaží o interpretaci patrně nejobtížnější myšlenky Nietzscheho filosofie - myšlenky věčného návratu téhož. Práce usiluje na třech historicky stanovitelných pasážích z Nietzscheho veřejných i soukromých spisů o filosofickou tematizaci na základě metody hermeneutické fenomenologie. "Věčný návrat téhož" se tak ukazuje být základním ontologickým principem, který představuje Nietzscheho odpověď na základní otázku metafyziky: "co je jsoucno jakožto jsoucí?" Jakožto významové určení pojmu "bytí" je myšlenka "věčného návratu téhož" dále interpretována z hlediska vnitřní provázanosti bytí, času a člověka. Proto se obsáhle zohledňují konkrétní typy lidských nálad, jež mají funkci zpřístupňující zkušenosti s fenoménem "věčného návratu téhož".