Ženy i muži v této knize stojí na rozhraní svých životů. Dosavadní jejich část, prožitá v nadějích, usilování a touze po uplatnění, se završila. Ta, která leží před nimi, bude mnohem těžší. Bude třeba ji skutečně prožít, už se nebude možné schovat za péči o děti, za studium, za milníky na cestě za úspěchem, to všechno už je jenom třeba udržovat v pořádku. To ženy umějí, v uspořádávání jsou vycvičené. Příběhy žen jsou vyprávěními o hledání rovnováhy mezi životní praxí a rozkymácenými touhami a city. O potlačeném rozletu srdce, o pádu do role pomocnic za minimální odměnu. Někdy je posledním pevným bodem v každodenním chaosu kočka, někdy dávná sportovní zdatnost, někdy přívěsek, kterému žena připisuje tajemnou moc, někdy rodinný archiv. V povídkách o ženách se samozřejmě vyskytují muži. V povídkách o mužích jdou jejich protagonisté za štěstím druhé poloviny života, jako by se v ní chtěli obejít bez lásky. Jako by hledali místo, které bude nade vším a odkud uvidí svět přehledně jako z věže meteorologické stanice nebo od režijního pultu v divadle či z tajného stanoviště za komínem. V povídkách o mužích se samozřejmě vyskytují ženy. Příběhy o "nějakých ženách a jakýchsi mužích" jsou proloženy kratšími situacemi, zastaveními v čase, kdy si člověk něco naléhavě uvědomí, ale v kolotoči každodenního provozu myšlenku zaplaší a zůstane stát, kde je. Někdy to je to nejlepší, co může udělat, a někdy to nejhorší.

Zásah policejních složek proti demonstrantům 17. listopadu 1989 se odehrál přímo pod okny Národního divadla, které se tak - pokolikáté už v dějinách! - symbolicky stalo očitým svědkem počátku společenských změn v celé zemi. Kniha Zpětné zakreslení cesty, v níž vyprávíme příběh Činohry Národního divadla od konce roku 1989 až do roku 2015, sleduje, jak se společenské události promítaly do divadelního organismu a jevištního díla. Dynamická doba zahrnovala proces otevření hranic, majetkové restituce, znovuotevření otázky vztahu Čechů a Němců, privatizace, vyrovnání s totalitami, rehabilitace umlčených umělců, návraty z emigrace, rozdělení Československa, finanční krize, politické aféry a pády vlád, vstup do Evropské unie. Politické dění v zemi bylo provázeno debatou o smyslu a významu Národního divadla v proudu globálních změn. Působení tří polistopadových šéfů Činohry ND, Ivana Rajmonta, Josefa Kovalčuka a Michala Dočekala, je příběhem hledání odpovědí na otázku "čím je národu Národní divadlo" tak, jak se vyvíjela během 25 let svobodné společnosti. Činohra ovšem proměňuje i styl, poetiku, nástroje a prostředky uměleckého výrazu. Sledujeme nástup nových herců a režisérů a hledání tvaru, který by spojil do inscenačního celku výrazné projevy osobností s rozličným dosavadním zázemím. Režiséři, kteří přišli z divadel, jež byla doposud s publikem ve spikleneckém vztahu, hledají způsob, jak oslovit diváky oficiální scény; s tímto procesem úzce souvisí i úsilí o vznik současných dramatických textů. Průběžným hlasem, který zní za uměleckým usilováním, je hlas kritiky, v němž zaznívají jak splněná i zklamaná očekávání publika, tak i promyšlené interpretace inscenací. Kritický vícehlas je ale také hlasem médií a společenských nálad

Do pohraničí se v padesátých letech odcházelo kvůli bytu, práci, utíkalo se sem před životními pády a manželskými krachy. Postavami této knihy jsou lidé, kteří zde v době nesvobody hledali nekonvenční život, jiné možnosti a nezávislost. Lidé, kteří tu později ze svých dětí, v dobré víře, vychovali ztracenou generaci outsiderů. Příběh v řeči nepřímé je neobvyklou rodinnou historií prodchnutou rozháranými životy, citovými zmatky, poraněnými srdci, ale také odvahou přijímat rány a vzdorovat. „Při čtení knihy jsem pochopila, že Alena Zemančíková napsala příběh nejen o událostech, ale i úmyslech. Že pro ni, stejně jako pro čtenáře, vyvstává otázka, nakolik zákonité, náhodné nebo prozřetelné jsou jejich důsledky. Já v jejím psaní oceňuji, že se nikdy neuchyluje k zjednodušujícímu hodnocení místa, doby ani děje — natož lidí.“ (Jaroslava Šiktancová)

Soubor povídek z posledního desetiletí minulého a prvních let tohoto století. V životě rodiny s dospívajícími dětmi se změní úplně všechno, z někdejší idyly ve venkovském domě s dětmi, knihami a zvířaty se rozpoutá kolotoč odchodů, rozchodů, drogových experimentů, v nejprostším smyslu těch slov hledání víry, lásky a naděje do budoucna. Anna, vypravěčka a ústřední postava většiny povídek, má na prahu středního věku řadu otevřených šancí, ale taky velkou odpovědnost a vnitřní nejistotu. Příběhy se obracejí k předchozí generaci žen a vztahují se k budoucí generaci současných dětí. Láska v povídkách je násilnická i čistě platonická, pro postavy jednotlivých povídek je nutnou podmínkou života. V povídkách se objevuje také krajina západočeského pohraničí, země zpustošená a nově osidlovaná, mnohokrát zneužitá pro nejrůznější cíle, melancholicky krásná.