Další z řady publicisticky laděných sešitů, tentokrát na téma umírání a smrt v různých náboženských a etnických tradicích. Na rozdíl od současné české společnosti, která je do velké míry ateistická, v různých náboženských kulturách a etnických skupinách má umírání a smrt své pevné místo. Po staletí udržované tradice a zvyky hrají důležitou roli v procesu péče o nemocné, umírání, pohřbívání, truchlení, péče o pozůstalé i o komunitu. Usnadňují nám orientovat se v těžkých časech, dávají pevný návod na to, jak postupovat, co neopomenout a jak být nablízku. Pro každou kulturu jsou typické určité tradice a rituály, přesto se velmi úzce prolínají. Možná bychom se jimi mohli nechat inspirovat a zařadit zvyky, které jsme dávno vytěsnili, zpět do našich životů.- rozhovory- články- zkušenosti z praxeNajdete zde informace, co je to smrt, co se děje s tělem, jak to chodí v krematoriu, o důležitosti rituálů v životě, jak může probíhat pohřeb, o alternativním pohřbívání; rozhovory se zástupci různých náboženství i etnik. Představíme některé alternativní způsoby pohřbívání nebo znovuobjevené trendy v pohřebnictví např. zelené pohřbívání.

Advent a Vánoce byly pro naše předky důležitým obdobím ztišení, ale i bujarých oslav. Neodmyslitelně sem patřily i typické pokrmy leckdy chápané jako posvátné. Nad stránkami této knížky si můžeme uvědomit, v kolika ohledech jsme stále propojeni s těmi, kdo tu žili a slavili staletí před námi, a v kolika věcech se z jejich zkušeností můžeme přiučit dnes.

V České republice si každý rok vezme život přes 1 200 lidí. Podle statistik jsou to častěji muži, nejohroženější generací je ta střední, a zvláště alarmující je skutečnost, že sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí u mladých lidí ve věku 15–24 let. Za strohými statistikami se skrývají konkrétní lidské osudy, nezodpovězené otázky a bolest pozůstalých. Editorka Alena Scheinostová*********************Ambasadorkou tohoto vydání je herečka Eliška Křenková, jejíž osobní příběh sešit uvádí. O specifikách vyrovnávání se s úmrtím po sebevraždě u mužů mluví Martin Jára z Ligy otevřených mužů, o truchlení dětí pak Sylvie Stretti z neziskové organizace Vigvam. Najdete zde také rozhovor s Martinem Peškem z poradny Luctus, dětským psychiatrem Jiřím Koutkem, psychoterapeutkou Olgou Havránkovou či religionistou Pavlem Hoškem a teologem Liborem Ovečkou. Přiblížíme i okolnosti vzniku památníku obětem sebevražd od Krištofa Kintery. A také několik výpovědí pozůstalých i těch, kteří se o sebevraždu neúspěšně pokusili.

Velikonoce našich babiček jsou volným pokračováním Vánoc našich babiček, úspěšného titulu našich autorek mapujícího lidové i liturgické zvyky, tradice, recepty, pranostiky... Období, kdy končí zima a začíná jaro, je odjakživa silným poutem spojeno s půdou, probouzející se přírodou a plodivou sílou. To vše se prolnulo i do křesťanského prožívání, které pevně formovalo duchovní i materiální svět našich předků. Na tříkrálové koledy na sklonku do vánočního období plynule navazuje začátek masopustu – první předzvěsti počínajícího jara. Jak moc bujarý masopust býval a co naši předci během následujícího postního období jedli, když příprava na velikonoční slavnost ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista vyžadovala skromnost a odříkání? Jak tedy naši předkové prožívali svátky jara? Co znamená paškál nebo apoštol a proč říkáme houby s octem? Jak se vypočítává termín Velikonoc? Co si křesťané připomínají v pašijovém týdnu a jak věroučné pokyny uchopila lidová tvořivost? A proč v některých regionech chodí chlapci na pomlázku už na Bílou sobotu? To všechno si můžete přečíst v této knize.

Jedenácté narozeniny chce Johana oslavit se svou nejlepší kamarádkou Simonou, protože je mají ve stejný měsíc. Johanina máma cvičí džezgymnastiku a je krásná. Na tátu si Johana moc nepamatuje, zato s babičkou tráví spoustu času. Ta jí vypráví o tom, co bylo, a dovede zahnat veškeré obavy. Johanu ale vlastně kromě pitomého spolužáka Radka Hadraby a tajného obsahu babiččiny krabičky nic netrápí… Bude to stejné i za třicet let? Svěží novela civilně a bez okázalosti mapuje třicet roků v životě dívky narozené v polovině 70. let. Mohlo by se zdát, že se v ní nic dramatického neděje, přesto však Johana vypovídá o historických událostech i osobních prožitcích leckdy výmluvněji, než dovedou zachytit vypjaté scény. Johana nese i svérázný literární rukopis. O jednotlivé dekády se postaraly tři výjimečné autorky.