Alain Finkielkraut byl zvolen do Francouzské akademie do křesla číslo 21, které se uvolnilo smrtí Féliciena Marceaua, a stal se tak 727. akademikem od jejího vzniku. Jak kážou nepsané zvyklosti, přednesl na slavnostním zasedání 28. ledna 2016 svůj první proslov, v němž se od nového akademika očekává poděkování a oslavná řeč na adresu jeho předchůdce. Poté následuje tzv. odpověď člena akademie, kterou nového kolegu přijímá do lůna této instituce. V případě Alaina Finkielkrauta to byl Pierre Nora. Proslovy, které uvádějí nově jmenovaného člena do Francouzské akademie, mají úctyhodnou tradici dobrých tří set osmdesáti let. Jde o žánr dvou přednášek, jejichž smyslem je laudatio, chvála konkrétní osobnosti - jednak té, které se dostává cti stát se jedním z členů Akademie, jednak té, na jehož křesle bude sedět nový člen. V roce 2014 byl zvolen za člena Akademie Alain Finkielkraut, esejista, publicita, filozof, který ve svém vystoupení podal portrét svého předchůdce, spisovatele Féliciena Marceaua. Nebyl to snadný úkol, protože Marceau, vlastním jménem Louis Carette, byl za své rozhlasové reportáže z doby okupace po válce odsouzen za kolaboraci. Způsob, jakým Finkielkraut hodnotí zásluhy svého předchůdce, charakterizuje jeho velkorysost i schopnost nevzdávat se svého příslovečného kritického úsudku, odporu k obecně přijatým pravdám, doxám. Pierre Nora, historik, známý svou koncepcí paměti, evokací odcházejících kultur, navázal na proslov předřečníka, pokračoval v úvahách o postupném rozpadu společenského systému, o krizi kultury, národnosti, náboženství. Všechny tyto otázky jsou dnes přítomné i v českém prostředí. Tím, že jde o nepočetný národ, jehož existence byla nejen v dávné minulosti, ale ještě docela nedávno zpochybněna, otázky národní a státní samostatnosti nabývají na palčivosti a naléhavosti. Dialog akademiků je jiskřivý a neschází mu ani humor ostře konstrastující s černými fraky, zdobenými pověstnými zelenými olivovými větvičkami, a ironie snižující patos fanfár trubačů pod slavnou kupolí. Česká kulturní veřejnost ocení výměnu názorů mezi Alainem Finkielkrautem a Pierrem Norou, kteří od svých mladých let, prodělali dlouholetý a obtížný názorový vývoj zpečetěný členstvím ve sboru "nesmrtelných". Český čtenář se s prospěchem seznámí s myšlenkami francouzských akademiků, kteří nově promýšlejí dějiny své země a národa, zamýšlejí se nad vlastenectvím, imigrací, masovou (ne)kulturní produkcí, úlohou médií, vztahem mezi křesťanstvím a judaismem a v neposlední řadě krizí tradiční politiky a jejích excesů, sexuální revolucí, multikulturalismem, snížením kulturních a uměleckých nároků. Nad tím vším se klene nikoliv kupole slavné akademie, ale vědomí a přesvědčení o tom, že kritické vědomí uvolňuje cestu ke svobodě jedince i společnosti.
