Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

V Kapitolách z české politiky se schází okruh českých i zahraničních autorů mladší a střední generace, kteří se pokoušejí o první nahlédnutí politického vývoje po roce 1989 z historické perspektivy, tj. především z hlediska dlouhodobějších trendů i diskontinuit moderního českého politického života. „Politika“ v jejich pojetí přitom nezahrnuje pouze studentské hnutí, vytvářející se politické strany, osobnosti politiků, instituce občanské společnosti či politické ideologie, nýbrž také společenskou reflexi transformace tak, jak ji můžeme sledovat z literárních a filmových zpracování nebo na fenoménu ostalgie. Kniha je určena širšímu okruhu čtenářů, kteří chtějí svou vlastní paměť doby transformace a postkomunismu konfrontovat s výsledky bádání odborníků z nejrůznějších oborů – historie, politologie, sociologie, ekonomie, práva i literární a filmové vědy.