Ladislava Sýkoru (1964) s Adalbertem Stifterem (1805–1868) přes propast téměř 200 let spojují stejné vyznávané základní hodnoty, které utvářejí a formují jejich uměleckou osobnost. Na oba silně již od mládí působily církevní obřady, zejména Velikonoce a advent. Doba obou tvůrců je samozřejmě zcela odlišná. Stifterovo dílo nezná spěch, zkratku, plyne zvolna, je plné úcty k věcem, ke každému dění, nikdy nevíme, co je důležitější, zda velké nebo malé. Přestože příliš nemluví o náboženství a víře, je z každého řádku cítit hluboká víra v Boha. V jeho díle vládne čistota a ušlechtilost, není v něm stín dekadence a vlastně téměř žádná psychologie. Svět Sýkorova umění je jiný. Nevyhýbá se době s její často pokleslou estetikou, je mu blízká lidová zbožnost, dětská imaginace, vlídně karikuje vesnický život. Má velký smysl pro příběh a téměř vždy je jeho viditelnou nebo neviditelnou součástí, nezná odstup, malířský komentář, vždy je velmi osobní a tím i pravdivý. Sýkorovy linoryty Stifterův příběh neinterpretují, ale citlivě doplňují a ilustrují.
