Zatímco Shakespeare roztančil svůj jazyk na stránkách jako mistrný choreograf, Tolstoj se pustil do díla jako zručný tkadlec, který z nití lidských emocí a zkušeností utkal složité tapisérie myšlenek. Jejich příběhy jsou protkány rudou nití, která, jako krev proudící v těle, přináší do jejich díla život a hlubokou symboliku. Tyto nitky, které se táhnou skrze stránky jejich knih, jsou nositeli podstatných myšlenek, univerzálních pravd a otázkami, které člověka nutí se zastavit a zamyslet.

Shakespeare, mistr slovních her a dramatických zvratů, ovládl umění propojovat lidské emoce a osudy postav s nadčasovými tématy. Jeho díla jako „Hamlet“ nebo „Romeo a Julie“ jsou nejen dramaty o lásce, zradě či pomstě, ale jsou také hlubokými úvahami o lidské existenci, o smyslu života a smrti, o tom, co nás činí lidmi. Každé jeho slovo má váhu, každá replika je jako úder na strunu, který rozeznívá hluboké tóny v nitru čtenáře.

Podobně Tolstoj ve svých monumentálních dílech, jako je „Vojna a mír“ či „Anna Karenina“, tká příběhy, které se zdají být prostoupené nejen životními osudy postav, ale i hlubokými filozofickými úvahami o společnosti, morálce a lidské přirozenosti. Tolstojovy knihy nejsou jen příběhy; jsou to labyrinty myšlenek, kde červená nit života a smrti, lásky a nenávisti, vinutí osudů a nezvratnosti, vede čtenáře skrze složité vztahy a dilemata. Je to jako tanec mezi světlem a tmou, kde každá postava, každý příběh je součástí širšího obrazu, který se nám pomalu odkrývá.

A teď se podívejme na současnou literaturu, jako bychom ji hodnotili na slavnostní hostině. Nové knihy, často tak pečlivě naaranžované, jsou jako jídlo bez výživné hodnoty. Přestože mohou být vábivé na pohled, lesklé a plné slibů, po přečtení po sobě zanechávají jen prázdný žaludek. Jsou jako prázdné kalorie, které zaplní žaludek na chvíli, ale nezanechají žádný trvalý dojem. Jsou to chody bez chuti, postrádající onu hlubokou, těžce dosažitelnou moudrost, kterou Shakespearovy a Tolstojovy knihy tak bohatě nabízejí.

Červená nit, která se vine Shakespearovými a Tolstojovými díly, se stala vzorem pro literaturu, jež nejen že baví, ale také vyživuje ducha. Je to něco, co nám současná literatura, v záplavě rychle konzumovatelných příběhů, často nedokáže nabídnout. Postrádá onu hlubokou reflexi, ten vnitřní oheň, který osvětluje temná zákoutí naší duše a rozjasňuje otázky, které se snažíme potlačit.

Kdyby Shakespeare nebo Tolstoj žili dnes, snad by zdvihli obočí nad těmi příběhy, které se čtou rychle a zapomínají ještě rychleji. Možná by litovali, že červená nit, která by měla vést čtenáře skrze hloubky lidské zkušenosti, byla často nahrazena povrchním leskem. Ale v jejich dílech najdeme odpověď: skutečná literatura, skutečný příběh, je jako hluboký pramen, ze kterého může pít každý, kdo je ochoten ponořit se do jeho hlubin. A tam, na dně těchto pramenů, najdeme pravdu, kterou nám Shakespeare a Tolstoj zanechali – že život je složitý, nejednoznačný, a že v každém z nás tepe červená nit, která nás spojuje s ostatními i s univerzem samotným.