Martin píše Herní blog jak by ho napsal nejlepší hráč, ale napsal ho Martin

Když se dnes ohlédnu zpět do časů, kdy internet ještě nezrychloval tep a grafika her nesoutěžila s Hollywoodem,  před očima se mi objeví jeden obraz: kombinace tyrkysové, rudé a ocelově šedé, která se v mžiku spojí v jediné jméno –  Red Alert 2. Hra, která nepotřebovala 4K textury ani ray tracing, aby zadupala do země konkurenci a zapsala se do dějin jako kultovní milník strategického žánru.


   Red Alert 2 nebyla jen hra. Byla to esence radosti, kterou člověk cítil, když klikl na War Factory, poslal prvního Rhina na průzkum a věděl, že svět čeká jen na to, až ho promění v digitální škvarek.


A pak… pak přišli nástupci. Ti, kteří měli nést prapor legendy, ale místo něj táhli kus zmačkané látky, co připomínala převlhlou vlajku po bouřce.


RA2: Když strategie měla srdce a duši


Westwood tehdy stvořil něco, co nebylo jen perfektně vybalancované, ale i emocionálně nakažlivé. Byla to hra, kde každá jednotka měla charakter:


- Tesla Trooper, který elektrizoval už jen tím, jak se postavil do pozoru.-- Yuri, jehož psychická dominance by dnes prošla jedině jako DLC.</li>
- Kirov, létající epitaf trpělivosti, který vynahradil svou rychlost čistým, surovým dopadem.

    Každá mapa měla atmosféru, každý zvuk byl ikonou. Od „Unit ready“ až po těžko popsatelnou radost, když se podařilo prorazit neprůstřelnou obranu protivníka elegantnějším útokem, než jaký by kdy dokázal navrhnout generálské štábní cvičení.

A pak přišla doba „nástupců“

    Nástupci Red Alertu 2 byli ukázkovým příkladem toho, že když vezmeš mistrovské dílo a rozhodneš se ho „vylepšit“, často skončíš s výsledkem, který je:
- větší, ale ne hlubší,
- hezčí, ale ne zapamatovatelný,
- modernější, ale ne lepší.

Red Alert 3 byla nádherně barevná karikatura, která ze sebe udělala meme ještě dřív, než to bylo cool. A když se k tomu přidaly herecké prostřihy, které působily jako casting na reklamu energetického nápoje… legenda byla pryč. Nebyla to vyloženě špatná hra, ale byla to úplně jiná hra. Bez té původní magie.


Command & Conquer 4? Možná nejlepší argument, proč by některé série měly prostě jen odejít s grácií.


A nakonec zůstaly stíny her, které se snažily žít z odkazu, ale místo toho jen připomínaly, jak strašně chybí Westwood ve své nejlepší formě.


Kult, který neumírá


Red Alert 2 je přitom pořád živý. Ne díky grafice. Ne díky patchům. Ale díky tomu, že v sobě nese něco, co moderní hry zapomněly vyrábět: charakter.


Je to hra, která uměla být chaotická i přehledná, masová i taktická, srandovní i seriózní. A hlavně – dala hráči pocit, že každé vítězství je jeho vlastní dílo, ne výsledek skriptovaného filmového zážitku.


Red Alert 2 není hra, kterou hraješ. Je to hra, kterou žiješ.